Ich Liebe Dich

Kapitola 35.

O několik měsíců později:

Oslavili jsme Vánoce a Nový Rok. Dnes ráno odjíždíme s celou kapelou do Rakouských Alp, kde máme v plánu strávit dva týdny lyžováním, chozením na túry a samozřejmě odpočinkem ve wellness, které patří k pětihvězdičkovému hotelu, ve kterém budeme i s Jackem ubytováni.

„Kate! Tak pojď!" Křikl na mě Richard od vchodových dveří už připravený k odjezdu. „Jo už jdu!" Křikla jsem na zpět, vzala jsem si svoji černou šálu, která byla přehozena na opěradle křesla, které stojí v rohu v naší ložnici a běžela jsem dolů za netrpělivým Reeshem a Jackem.

„Můžeme jet." Vydechla jsem, když jsem seběhla schody a vypálila ze dveří ven, ale ihned jsem svého činu litovala. Moje zahřáté tělo dostalo pěkný šok, jelikož venku bylo -3 °C a i přesto, že jsem na sobě měla dvě vrstvy teplého oblečení v podobě svetru a prošívané zimní bundy, mi byla zima.

Reesh pustil Jacka na zadní sedačky, kde už byla připravena černá deka a Jackův bezpečnostní pás, který mu připneme k postroji. Mezitím co Richard obcházel auto, Jack už se na své dece uvelebil a pohodlně si lehl na pravý bok.

Richard usedl za volant, věnoval mi polibek, nastartoval plně naložené auto a pomalu se rozjel na namrzlou silnici. Okamžitě jsem zapnula topení a rádio, ve kterém byl strčený černý flash disk, na kterém je uloženo několik písní od našich oblíbených kapel.

„Máme menší zpoždění." Oznámil mi Reesh, když se podíval na digitální hodiny v palubce auta. „Myslím, že nás kluci znají moc dobře na to, aby věděli, že jsme většinou všude poslední." Odpověděla jsem mu s humorem, abych dala najevo, že mě naše zpoždění nijak netíží. „Máš pravdu." Přitakal přes hlasitou hudbu.

Po pár minutách jsme dojeli ke zkušebně, před kterou jsme měli v osm ráno domluvený sraz a kde už čekal Schneider, Flake, Till a Paul. „To není možný. My tu nejsme poslední." Řekla jsem polohlasně Reeshovi, když jsme vystupovali z auta.

„Čau kluci." Zvedla jsem ruku na pozdrav. „Ahoj." Pozdravili nás nadšeně. Ale jindy energií nabitý Paul, který seděl na studeném schodě přede dveřmi, dnes vypadal jako by měl za pár minut umřít, nás nepozdravil.

„Dobré ráno." Posadila jsem se k osamocenému Paulovi, který potichu usrkával nejspíš kávu z černého termohrnku. „Dobré." Odpověděl mi nakřáplým hlasem. „To jsou ještě následky novoroční oslavy?" Uchechtla jsem se udiveně. Jen nepatrně přikývl.

„To muselo být divoký, když to rozdýcháváš ještě dneska." Položila jsem si hlavu na pokrčená kolena. „Mi povídej." Zaskuhral a napil se kávy. „Kde je Jack?" Rozhlédl se zmateně po okolí. „Spí v autě." Odpověděla jsem s pohledem na právě přijíždějící bílé Audi, které patřilo Oliverovi.

„Čau Ollie." Pozdravili jsme jednohlasně a já s Paulem jsme se zvedli ze studeného betonového schodu. Paul si vzal svůj kufr a s Oliverovou pomocí ho naložili do kufru bílého Audi. Všichni nasedli do aut a vydali se na cestu. V jednom autě jel Till, Flake a Schneider, který řídil. V druhém autě jel Oliver a napůl mrtvý Paul. Ve třetím autě jsem jela já, Richard a Jack.

Po několika hodinách velice dlouhé a úmorné cesty jsme vystoupili na parkovišti pár metrů od našeho hotelu. I když tu přes protrhané mraky svítilo pár slunečních paprsků, tak tu byla pořádná zima. Zhluboka jsem se nadechla. Chladný čistý horský vzduch byl velice příjemnou změnou pro všechny z nás.

Ihned po tom, co Jack vyskočil z auta běžel k nebližší sněhové závěje, ve které se chtěl vyválet, ale já ho zastavila tím, že jsem si ho za postroj stáhla zpět k sobě, protože na válení se ve sněhu bude mít ještě dost času.

Došli jsme se všichni zapsat na recepci, kde jsme rovnou dostali klíče od našich pokojů a vydali jsme se výtahem do 9. patra. Naštěstí jsme měli všichni pokoje na stejném patře. Dali jsme si hodinu na vybalení věcí a potom máme v plánu jít okamžitě na svah.

*****

„Paule jdeš s námi?" Zaklepala jsem už převlečená do lyžařských věcí a čekala, než mi Paul otevře a odpoví. Dveře se ale neotevírali, a proto jsem zaťukala znovu. „Dále!" Ozvalo se slabě. S neklidem jsem vešla.

Paul ležel na posteli a potichu umíral bolestí hlavy. „Přišla jsem se tě zeptat, jestli jdeš s námi." Promluvila jsem opatrně. „Nezlobte se, ale nejdu." Zamumlal do polštáře. „Chceš něco přinést?" Popošla jsem k jeho posteli. „Ne díky." Otočil se na mě. „Zase tak špatně na tom nejsem." Pousmál se. „Tak dobře. Ať je ti líp." Řekla jsem při odchodu.

Vrátila jsem se zpátky na pokoj, kde si Richard obouval lyžařské boty a vzala jsem si černou helmu, lyžařské brýle a rukavice. „Tak jde nebo ne?" Zeptal se Reesh na Paulovu odpověď, když zapnul poslední sponu na těžkých lyžařských botách. „Ne." Odpověděla jsem mu, když jsem si nasazovala helmu s pohledem do zrcadla.

Po párminutách už jsme se Schneiderem a Oliverem čekali na Tilla a Flakea naparkovišti u aut ve kterých máme lyže a snowboardy. Hned co kluci přišli, takjsme z aut vyndali svoji výstroj. Já, Richard, Flake a Till jsme měli lyžea Schneider s Oliverem měli snowboard. Ski pasy v podobě plastovýchkartiček a velikosti občanky jsme si vyzvedli ještě před odchodem z hotelua rovnou jsme se vydali na svah.

Ahoj. Po velmi dlouhé době jsem vydala novou kapitolu. Moc se vám za to omlouvám, že nevydávám častěji. Jenže nemám poslední dobou moc času. Snad to chápete. Musela jsem tuto kapitolu rozdělit na dvě části a proto vám slibuji, že další část vyjde zítra.