Ich Liebe Dich

Kapitola 7.

Když jsme se po půl hodině vrátili domu tak si Schneider uvědomil, že nemá klíče a museli jsme zazvonit. Jenže když nám Paul otevřel tak jsme se oba vyděsili. Byl bílej jako stěna a u nosu měl čerstvou krev. „Co se ti sakra stalo?!" Vyjekla jsem a okamžitě jsme ho s Doomem vedli na gauč sednout si.

„To Richard. Praštil se mnou o stůl, když jsem mu bránil odejít. Takovej vztek jakej měl jsem u něj ještě neviděl. Je to asi pět minut, co odjel." Povídal Paul a já ho se Schneiderem ošetřovala. „Lehni si a zůstaň v klidu." Položila jsem ho na gauč a Schneider mu dal na čelo pytlík s ledem zabalený v utěrce. „Kate jdi ke mně do auta. Jedeme za ním." Jak Doom řekl, tak jsem udělala.

Celou cestu k Richardovi jsme spolu neprohodili ani jedno slovo a napětí bylo takové že by se dalo krájet. Schneider prudce zabrzdil před Richardovým domem a naštvaným krokem se vydal ke dveřím. Já jsem měla co dělat abych mu stačila.

Z pohledu Schneidera:

„Richarde otevři!" Křikl jsem a zabouchal na dveře. Po několika neúspěšných pokusech zazvonění a zabouchání jsem se naštval. „Fajn jak chceš!" Zavrčel jsem a vší silou vykopl dveře. Okamžitě jsem vyběhl do horního patra s jediným úkolem najít Richarda. Kate zůstala v přízemí a dělala to samé co já.

Vběhl jsem k němu do ložnice. První, co jsem uviděl byl Richard, který seděl na posteli a skláněl se nad skleněnou injekční stříkačkou. Rozeběhl jsem se k němu a nemilosrdně ho srazil na podlahu. „Co děláš ty kreténe?!" Vykřikl na celý barák a snažil se mi vzpírat, ale bylo to marné, protože jsem mu seděl obkročmo na zádech.

„Děláš si prdel my se ti tu snažíme pomoct a..." Nedořekl jsem větu, protože do pokoje vešla Kate.

Z pohledu Kate:

„Co děláš ty kreténe." Slyšela jsem z horního patra křičet Richarda. Vběhla jsem do ložnice a první co mě trklo do očí byla rozbitá skleněná injekční stříkačka vede postele. „Děláš si prdel my se ti tu snažíme pomoct a..." Křičel Doom, ale jakmile si všiml že jsem tady tak to nedořekl.

„Richarde děláš si ze mě prdel?!" Hlesla jsem zlomeně. Otočila jsem se na patě a rozběhla se ven. Sedla jsem za volant černého Mercedesu. Schneider udělal chybu, když tu nechal klíčky. Reesh se Schneiderem vyběhli z domu a slyšela jsem jen Richardův křik. Nastartovala jsem a se slzami v očích se vydala se ke Schneiderovi domů. Měla jsem na Reeshe vztek. Prudce jsem zabrzdila až na asfaltové cestě zakvílely pneumatiky. Vystoupila jsem, odemkla si vchodové dveře a šla si balit věci.

„Kate, co se stalo?" Promluvil na mě opatrně Paul, když jsem s batohem na zádech navlékala Jackovi obojek. „Neptej se." Odsekla jsem mu a chtěla vypadnout ze dveří, ale to už přijel Doom i s Reeshem.

Reesh mě zablokoval cestu ze dveří. Bylo vidět že ho mrzí to co udělal. „Kate prosím neodjížděj. Prosím zůstaň tady." Sedla jsem si s kamenným výrazem na schody a čekala co bude mít Richard ještě za proslov. „Vím, že jsem udělal chybu a vím že se po tomhle budeš chtít vrátit do Anglie, ale já tě prosím dej mi poslední šanci." Klekl si přede mě téměř s pláčem. „Prosím pro to, aby si zůstala tady udělám cokoliv." Sklopil hlavu.

„Tak fajn." Vydechla jsem. „Vážně?" Zvedl hlavu a v jeho modrých očích mu znovu vysvitla naděje. „Jo ale pod jednou podmínkou." Stoupla jsem si. „Udělám cokoliv." Stoupnul si přede mě a čekal co řeknu. „Nastěhuješ se ke mně. Abych tě měla pod dohledem." Zůstal na mě koukat jako by právě spadl z višně, ale výraz Paula a Schneidera nebyl jiný. „Tak dobře." Vydechl. Richard se musel ještě omluvit Paulovi za ten nos. Jelikož Paul ví, jak vzteklý Richard dokáže být a že to teď nemá jednoduché tak omluvu přijal.

„Pojedu si zabalit jen nějaké věci." Chtěl odejít. „Já jedu raději s tebou." Ušklíbla jsem se na něj trochu zlomyslně. „Dobře." Vzal mi batoh a já Jacka. Batoh dal do kufru svého černého BMW a sedl si za volant. Pustila jsem Jacka na zadní sedačky, a ještě, než jsem se posadila tak mě Schneider zastavil. „Kate, kdyby se cokoliv stalo tak mi zavolej. Budu u tebe do deseti minut i kdyby to mělo být ve tři hodiny ráno." Zašeptal mi Doom. „Dobře." Musela jsem se pousmát nad poslední části věty.

Zastavili jsme u něj před domem a já šla tedy sním. Jack na nás čekal v autě Zabalil si nějaké oblečení, hygienické potřeby a nabíječku. „Tak můžeme jet." Přehodil si popruh sportovní tašky přes rameno. Dal ji do kufru auta stejně jako můj černý batoh a sedl si za volant. Nadechovala jsem se, že mu řeknu adresu, ale on mě zastavil. „Nic neříkej. Kde bydlíš si snad ještě pamatuji." Usmála jsem se a otočila hlavu do boku abych viděla na míhající se předměty za okýnkem.

„Tak jsme tady." Zastavil po patnácti minutách Reesh a odepnul si pás. Probrala jsem se z hlubokých myšlenek a vystoupila z auta. Vypustila jsem Jacka a nechala ho na volno. Došla jsem si pro batoh a hledala v něm klíče. Odemkla jsem skopla boty a vedla Reeshe nahoru do pokoje pro hosty. „Vybal si a přijď dolů do kuchyně." Řekla jsem a vydala se dolů.

Po deseti minutách přišel do kuchyně už převlečený do domácího. „Chceš něco k jídlu?" Zeptala jsem se zdvořile. „Ne díky." Posadil se na dřevěnou židli k jídelnímu stolu a já naproti němu. „Máš na zítra nějaké plány?" Ušklíbla jsem se záludně. „Ne. Proč?" Naklonil hlavu jemně doleva a čekal co řeknu.

„Myslela jsem si, že bychzítra s Jackem potrénovala obrany a od tebe bych potřebovala, aby si midělal figuranta." Vybalila jsem na něj svůj nápad. „Tak jo. A co bych museldělat?" Vydechl. „Dala bych ti výcvikový rukáv a vypustila bych na tebe Jacka,aby se ti do toho rukávu zakousnul." Koukal na mě trochu vyděšeně. „Počkej.Bude to bolet?" Zeptal se mě. A já si vzpomněla na to, když jsem byla mladšítak jsem většinou dělala figuranta já a moc dobře si pamatuji na to, jak tobolelo, když mě pes srazil k zemi. „Ne budeš v pohodě." Mávla jsemrukou. „Ale vezmi si nějaké starší oblečení." Poradila jsem mu. Přikývl ajelikož bylo už celkem pozdě tak jsme se rozhodli jít spát.

Po delší době nová kapitola. Snad se bude líbit. Budu ráda za každý hlas nebo komentář.🥰