Ich Liebe Dich

Kapitola 2.

Trochu jsem se uklidnila utřela si slzy a začala hledat v kabelce mobil. V kontaktech jsem našla telefonní číslo na Olivera. „Ahoj Kate. Copak se děje že voláš po tak dlouhé době?" Ozval se Oliver z druhé strany. „Ahoj Ollie prosím přijedeš pro mě do nemocnice?" Vzlykla jsem do telefonu. „Co se ti stalo?" Vyhrkl vyděšeně. „Já jsem v pořádku. Prosím přijeď. Nechci ti to říkat do telefonu." Slzy se znovu drali na povrch. „Jasně hned tam budu." Řekl pohotově a típl hovor. Složila jsem si hlavu do dlaní a plakala.

Během patnácti minut se Oliver objevil u vchodu do nemocnice. Hned jak jsem si ho všimla rozběhla jsem s pláčem za ním. „Ahoj Kate, co se stalo?" Obejmul mě svými dlouhými pažemi. „Mo-moji rodiče jsou m-mrtví." Vykoktala jsem mu s pláčem do hrudi. „To je mi moc líto." Pronesl soucitně a přitiskl si mě k sobě ještě pevněji.

„Chceš odvézt domů?" Podepřel mi bradu svým ukazováčkem a podíval se mi do očí. Jenže než jsem stihla odpovědět tak mě vedl za ruku ven z nemocnice. Došli jsme na parkoviště k bílému BMW, které mu patřilo. Otevřel mi dveře od místa spolujezdce a já se s děkovným pohledem posadila.

Adresu jsem mu neříkala dokonale si to pamatoval. Celou cestu jsem mlčela a koukala z okna. Přemýšlela jsem, co teď sakra budu dělat, samozřejmě se to neobešlo bez slz.

Auto zastavilo, rozešla jsem se k domu, následovaná Oliverem. Pozvala jsem ho dál, protože v tuhle chvíli nechci být sama. Odemkla jsem dveře a proti nám vyrazil Jack, ale já jsem jako tělo bez duše šla dál.

„Co si dáš? Čaj, kafe, panáka?" Zeptala jsem se zdvořile a posadila Ollieho na gauč v obýváku. „Kávu prosím." Pokusil se o úsměv. Bylo vidět, že ho to taky vzalo. Zašla jsem do kuchyně a udělala dva hrnky rozpustné kávy.

„Tak co je nového Ollie? Co kluci?" Začala jsem se vyptávat, když jsem před něj postavila hrnek kávy a posadila se naproti němu. Přece jen jsme se tři roky kloudně neviděli. „Chystáme turné. U kluků se téměř nic nezměnilo, až na Richarda." Poslední část věty mě trochu zaskočila. „Co se stalo?" Přerušila jsem Ollieho, který chtěl pokračovat.

„No, když si odjela tak byl první dva roky úplně normální, ale poslední půl rok je to s ním peklo." Poslouchala jsem každé jeho slovo. „Nikomu nic neřekne a zmizí někam na tři dny. Nechodí na zkoušky, uzavřel se do sebe." Sklopila jsem pohled. „Víš Kate on začal fetovat!" Odmlčel se a já na něj zůstal koukat s otevřenou pusou. Měla jsem v sobě pocit vinny, že to kvůli mně se změnil a jede v drogách. Ale já za to přece nemůžu.

„Jak dlouho?" To bylo jediné na co jsem se po chvíli ticha zmohla. „Asi tři měsíce." Odpověděl mi, aniž by se na mě podíval.

„Nechceš jet zítra se mnou do studia? Kluci budou nadšení, že jsi zpět." Začal Oliver z trochu jiného soudku. „Ollie nezlob se, ale potřebuji být teď pár dní sama. Potřebuji si srovnat myšlenky." Oliver pokýval hlavou na souhlas a dodal. „Když budeš chtít tak mi zavolej, odvezu tě tam." Zvedal se ze sedačky. „To je od tebe milé. Určitě se ti ozvu." Doprovázela jsem Olivera do verandy k vchodovým dveřím, které Ollie následně otevřel.

„Ještě, než odjedeš. Prosím neříkej klukům, že jsem tady." Ollie se uchechtl. „Jasně nic jim neřeknu." Objala jsem ho. Náš vztah bych asi definovala jako bratr a sestra. Jsme jen dobří přátelé. Odtáhl se ode mě, nasedl do svého auta a odjel.

Vrátila jsem se zpátky do obýváku a šla uklidit ty hrnky od kávy. Dala jsem je do myčky a chtěla jsem se jít vysprchovat. Donesla jsem svůj kufr nahoru do, nyní už svého, pokoje a vytáhla z něj pyžamo a ručník. Sešla jsem zpátky do obýváku a prosklenými dveřmi pustila Jacka na oplocenou zahradu, aby se vyvenčil. A já se mezitím šla vysprchovat.

Převlékla jsem se do bíléhocelkem volného trička a tmavě zelených kraťásků, došla pustit Jacka zpátky domůa šla si lehnout. Lehla jsem si do nadýchaných peřin zhasla lampičku a chtělausnout, ale ještě si ke mně do peřin přišel lehnout Jack. Přitulila jsem sek němu a až teď spokojeně usnula.

Doufám že se kapitola líbila. I když je trochu kratší.