Pouto dvou andělů.

Kapitola 9.

Daisy se probudila a cítila, jak je celý polštář mokrý. Když si přejela rukama po tvářích, měla je celé mokré. Brečela ze spaní. Nevěděla, co se jí zdálo, ale určitě to nebylo nic pěkného. Odhrnula deku a posadila se. Nohy jí vysely dolů z postele. Chvilku se kolem sebe jen tak rozhlížela a přemýšlela co má teď dělat. Institut neznala, nevěděla kde, co je ani kde koho najít. Přesto vstala z postele a pomalu přešla ke stolu, který byl u okna. Slunce bylo vysoko na nebi, takže muselo být pár hodin po poledni. Vzala ze stolu svůj telefon a podívala se na čas. Bylo půl čtvrté odpoledne. Překvapilo ji, kolik je hodin a že ji nikdo nepřišel vzbudit, nebo obecně, že nikdo nepřišel za ní. Bez toho, aniž by se převlékla, nebo si nazula alespoň boty vyšla z pokoje a bylo rozhodnutá se pokusit někoho najít. Neušla ani pět metrů od pokoje a v jejím břiše se ozvalo hlasité zakručení. Už dlouho nesnědla ani jedno sousto.

Nejprve se rozhodla zkusit jít do kuchyně. To byla totiž jediná místnost, ke které znala přesnou cestu. Otevřela dveře a nejdřív do místnosti jen lehce nakoukla. Netrvalo dlouho a upíraly se na ní pohledy skoro všech. Clary s Jacem stály vedle sebe blízko u stolu, Alec s Magnusem seděli na židlích u stolu a Isabella se Simonem seděli dokonce na stole.

„Dobré ráno." Pozdravila ji Clary a hned. Daisy připadalo, že se jí ulevilo, jakmile ji viděla.

„Dobré ráno." Pozdravila i Daisy trochu nervózně. Styděla se ještě za to, jak se posledně chovala. „Já jen.... Nevím, kde je tady kuchyň a nechtěla jsem tu chodit po celém Institutu abych ji našla." Vysvětlila jim Daisy.

„My ti to pak ukážeme." Odpověděla ji Clary a pak ukázala na prázdnou židli vedle sebe. „Jen se tě chceme na něco zeptat. Sedni si prosím."

Daisy poslechla a beze slov se posadila na židli.

„Víš Daisy, chceme od tebe slyšet, proč jsi se vrátila. Chci říct..." Začala Clary, ale nedokázala zrovna najít dobrá slova pro tuto situaci.

„Magnus tě viděl, jak ses vrátila do Institutu se svými věcmi." Pokračoval Jace místo Clary. „My chceme vědět, proč jsi nezůstala doma, nebo neutekla někam jinam." Všichni se na Daisy dívali a v očích jim viděla spousty otázek. Chvíli mlčela, ale pak začala vysvětlovat proč se zachovala tak, jak se zachovala.

„Já jsem našla u svých rodičů ten souhlas k adopci. Nechtěla jsem před nimi dělat jako kdyby se nic nestalo. Ani bych to nedokázala, a ještě k tomu mi lhali šestnáct let. Nemohla bych se jim podívat ani do očí a dělat, že nic nevím. Navíc vy byste mě znovu našli. Buďto vy, nebo démoni. Sami jste to říkali. Řekněme, že jste pro mě menší zlo, a taky se chci dozvědět o vás všechno. Chci zjistit co jsem." Nastala krátká pauza, než se Daisy odhodlala k dalším slovům. „A taky se chci omluvit Jacovi." Jakmile to řekla, Jace se na ni nechápavě podíval. „Promiň, že jsem ti nevěřila. Vlastně nikomu z vás. Mrzí mě to."

„To je v pořádku." Řekli všichni najednou. Daisy se lehce usmála. Bylo legrační, jak jejich hlasy splynuly v jeden. Po chvíli se tomu začali smát všichni společně s Daisy.

„Tak pojď." Pobídla ji Isabella. „Ukážu ti kuchyň. Ale učit vařit tě radši nebudu. Moje jídlo totiž většině nechutná." Poslední větu Isabella Daisy řekla šeptem a pak jí vzala za zápěstí a odvedla do kuchyně.

-

Po snídani se šla Daisy převléknout do svého pokoje. Nechtěla po zbytek dne chodit v pyžamu. Nebylo by to poprvé, ale tady bylo spoustu, pro ni, ještě cizích lidí.

„Daisy počkej." Zavolal na ni Alec, aby ji zastavil. „Na, tady máš." Řekl a dal jí černé oblečení. Daisy se udiveně si prohlížela oblečení.