Pouto dvou andělů.

Kapitola 6.

Další den šli Clary s Jacem a Michaelem hned ráno na ošetřovnu, najít alespoň jednoho mlčenlivého bratra. Clary se hodně bála toho, co se dozví, a tak celo cestu držela Jace pevně za ruku.

Na ošetřovně jeden mlčenlivý bratr zrovna ošetřoval mladou dívku. Netrvalo dlouho a otočil se k nim. Jeho sešité oči a ústa Michaelovi vždy naháněly tak trochu hrůzu. Nejhorší pro něho bylo, ale jak mluvil jen v jejich myslích. Toto byly typické znaky mlčenlivých bratrů i tak někteří lovci stínů se jim vyhýbali, kvůli jejich zevnějšku.

Dobré ráno Herondaelovi. Prosím, chvíli počkejte. Gabrielina zranění se musí důkladně ošetřit.

Jace přikývl a společně se svou rodinou vyšel před ošetřovnu a tam počkali. Pak po chvilce vyšel mlčenlivý bratr.

„Nezlobte se, ale vás jsem v Idrysu ještě nikdy neviděl. Kdo jste?" Zeptal se Jace, jakmile mlčenlivý bratr zavřel opatrně dveře.

Já jsem bratr Deremiáš. Jsem tu teprve krátce. Před pár lety jsem pobýval v Itálii. Ředitel institutu byl vážně nemocný a bez mé pomoci by nepřešil ani hodinu. Byl to poslední lovec stínů z Itálie. Ani já jsem ho nemohl udržet při životě dlouho. Po incidentu s Valentýnem a Sebastiánem se do institutu nikdo nevrátil a já se vydal sem. Jsem tu více prospěšný. Co ode mne potřebujete.

Michaleovi přišel jeho styl vyjadřování poněkud zvláštní. Vždy si myslel, že mlčenlivý bratři moc nemluví a když ano, tak je to, jako kdybyste mluvili s králem. Vznešená mluva. Ale on mluvit skoro, jako každá smrtelná bytost. Díky tomu z Michaela spadl kámen strachu.

„Chtěli bychom zjistit, co se děje s naším synem." odpověděla Clary. „Má jizvy po ranách o kterých ani neví. Někdy ho něco z ničeho nic začne bolet a taky neví proč."

Bratr Deremiáš si Michaela prohlížel zašitýma očima od hlavy až k patě. Michael se otřásl. Nikoho by asi na první pohled neohromila vysoká postava v rouchu barvy pergamenu co si ho prohlíží zašitýma očima.

Když dovolíte promluvím si s ním nejprve o samotě. Nemusíte se ničeho bát. Informuji vás o všem, co zjistím.

Jace i Clary souhlasili. Neměli vlastně tak trochu na výběr. Počkali před Deremiášovým pokojem, který byl naproti ošetřovně a čekali, jak se situace bude vyvíjet.

Dveře se zavřeli a Deremiáš přišel neslyšně blíž k Michaelovi.

Michaeli můžu vidět tvé jizvy? Zeptal se.

„Ano." Souhlasil Michael a sundal si mikinu společně s tričkem a vyhrnul nohavice černých kožených kalhot. Na rukou měl jen málo jizev, za to na nohou jich byla spousta.

Cítíš bolest pokaždé, co se ti objeví nějaká jizva?

Michael lehce zbledl, když uslyšel otázku. Zhluboka se nadechl a odpověděl. „Ano. Rodiče o všech jizvách nevědí. Nechci je tím zatěžovat. Bolest jsem cítil vždycky. Jako kdybych si najednou sám něco udělal, ale když se vám vytvoří jizva, když jen sedíte v křesle a čtete své malé sestře z knih, není to moc normální."

Deremiáš nic nenamítal. Jen si prohlížel jednotlivé jizvy. Ne všechny byli od říznutí.

A ty jiné bolesti?

Michale si vzpomněl na tu náhlou bolest hlavy, kterou cítil před pár dny. Připadal si, jako kdyby spadl na betonovou zem a hlava se mu úplně roztříštila.

„Nedávno, z ničeho nic. Cvičil jsem a pak si pamatuji jen hroznou bolest a jak jsem skončil na zemi. Runy nezabíraly, ale pak ta bolest naštěstí přestala. Když jsem v ten den večer šel spát, probudily mě noční můry a pak si otec všiml modřiny na mém boku." Ukázal Michael Deremiášovi svůj levý bok.