Pouto dvou andělů.

Kapitola 19.

Daisy s Michael byli celý den spolu v pokoji a spali. Oba byli vyčerpaní z toho, co se posledně událo. Když nespali, tak jen leželi v posteli a povídali si.

„Daisy?"

„Hmm." Daisy ležela spokojeně na Michaelově hrudi a měla zavřené oči.

„Musím ti něco říct." Začal ji jezdit rukou po zádech.

„Děje se něco?" Zvedla hlavu a podívala se do jeho zlatých očí.

„Když jsi vešla do portálu, chvíli jsem byl u Deremiáše. Nanesl mi runu, kterou jsem ještě neviděl a když jsem jí použil viděl jsem tebe." Daisy vypadala trochu překvapeně.

„Jak to myslíš, že jsi mě viděl?" Oba se posadili a zády opřeli o zeď.

„Viděl jsem, jak běžíš New Yorkem a pořád se ohlížíš, jestli za tebou někdo není. Myslím, že bys tu runu měla mít taky." Michal natáhl ruku před sebe a ukázal pravé předloktí. Byly tam černou čarou nakreslené dva kruhy, které se vzájemně překrývaly ve dvou místech a oba byly ještě v jednom velkém kruhu. Daisy si před tím runy ani nevšimla.

„Nikdy nevybledne. Je jako ty tvoje. Když jí použiji, budu vědět, kde jsi a co se ti stalo."

Michael vzal Daisy za ruku. Pak se k ní naklonil a dal jí něžný polibek na tvář.

„Chci tu runu taky." Zašeptala Daisy. „Chci mít jistotu, že pokud budeš mít problémy, tak tě najdu. Nechci, aby se ti něco stalo." Michael se začal smát.

„Mně? To ty si byla už několikrát zraněná, nebo jsi málem umřela."

„Myslíš si, že to dělám schválně?" Další polibek.

„Ne, jen si myslím, že ta runa bude víc prospěšná mně nežli tobě." Daisy se usmála a otevřela šuplík v nočním stolku. Vyndala z něho stélu a podala jí Michaelovi.

„Prosím." Michael si vzal stélu a její pravou ruku.

„Jestli ji nechceš..."

„Chci!" Skočila mu do řeči a tím ho na chvíli umlčela. „I když do bude zase hrozně bolet, vydržím to. Kvůli tobě." Daisy cítila v břiše motýly a jak jí hoří tváře.

„Jsi roztomilá, když se červenáš." Poškádlil jí Michael a už se chystal kreslit.

„Asi mě budeš muset držet silněji. Pořád nemám tolik run, abych tu bolest dokázala snést." Daisy se trochu smutně usmála. Michael jí věnoval zase soucitný úsměv. Chytl jí ruku pevněji a na pravé zápěstí začal nanášen runu. Daisy hned sevřela zápěstí v pěst a zadržela výkřik. Někdy byla bolest tak nesnesitelná a ona trochu zasténala. Když už měla runu dokreslenou, uložila zase stélu do stolku.

„Víš, je pro mě ještě trochu těžké ti nanášet runy." Daisy mu jen věnovala trochu nechápavý a trochu soucitný pohled.

„Nemám rád, když musíš snášet bolest a tebe nanášení run bolí hodně."

Daisy přejela rukou po runě. „Už to začínám zvládat. Víš, je to jako kdybys mi rozžhaveným kovem spaloval kůži."

„Když mi táta nanesl první runu, cítil jsem se stejně. Až na to, že se ta bolest dala vydržet, aniž bys křičela, nebo jinak dala najevo bolest. Když o tom tak mluvíme, měla by ses naučit všechny runy."

Daisy se jen lehce usmála a pak řekla: „Vždyť mně runy nikdy nevyblednou. Na co bych se je tedy měla učit?"

„Každý lovec stínů je musí umět. Co když budu zraněný a budu potřebovat runu Iratze?" Michael ukázal na runu na Daisyně druhém předloktí. Vzpomněla si, jak jí Michael nanášel první runu a jak u toho strašně křičela.