Pouto dvou andělů.

Kapitola 18.

Od toho okamžiku, kdy Daisy omdlela vůbec nevěděla, co se s ní děje. Někdy slyšela, jak vedle ní někdo mluví nebo cítila něčí ruku na té její, ale před očima měla pořád tmu a prázdnotu. Neměla nejmenší tušení, jak dlouho spí nebo co se děje s ostatními.

Musím se probudit. Musím zjistit, zda jsou všichni v pořádku. Zda je Michael v pořádku.

-

„Daisy?" Uslyšela. „Daisy." Někdo s ní začal třást.

Pomalu otevřela oči a zamrkala. Viděla trochu rozmazaně, ale poznala, kdo je vedle ní. Byl to Jace.

„Ahoj." Pozdravil ji a na tváři měl nádherný úsměv. „Konečně se mi podařilo tě probudit."

„Jsou všichni v pořádku?" Snažila se říct, jenomže její hlas byl tichý, ať se snažila, jak chtěla.

„Neboj se. Michael je v pořádku i Alec a Magnus. Nejhůř jsi na tom ty."

Daisy si vzpomněla na Weapona a to, jak jí jeho sliny rozežíraly tvář. Jak nemohla dýchat a málem umřela. S velkým úsilím se snažila zvednout ruku, ale Jace jí zastavil a za ruku jí chytl on.

„Nepřemáhej se. Tvář jsme ti ošetřili, a zavázali. Nevěděli jsme, jestli by bylo úplně nejlepší, kdyby tě Magnus léčil, když jsi spala." Daisy si ani nevšila toho, že na jedno oko nevidí.

Jace se znovu usmál tentokrát lítostně. „Daisy já, ..." Daisy mu stiskla více ruku a on se jí hned podíval do očí. Měli je oba hodně podlité krví.

„Já vím. Opouštím tobě i Clary. Už chápu, proč se o něho tak bojíte." Její hlas zněl, jako kdyby polykala střepy.

„Bojíme se už i o tebe." Další úsměv, který mu už Daisy oplatila. „Měl bych jít za Michaelem a říct mu, že jsi vzhůru, protože už kvůli tobě dva dny nespal. Bude mít velkou radost, že jsi se už probudila."

„Já jsem byla mimo dva dny?" Jace smutně přikývl. Pak se zvedl a odešel potichu z pokoje.

Daisy se rozhlédla kolem a poznala svůj pokoj. Někdo uklidil všechno její špinavé oblečení. Zrak se jí už srovnal a ona se pokusila posadit. Celé tělo jí bolelo, ale nakonec se posadila. Chvíli se jenom koukala před sebe a přemýšlela nad tím, co se stalo. Na strach, který nebyl o její život, ale o Michaelův. Začaly se jí třást ruce jen z té představy. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Slyšela, jak někdo běží po schodech a po chodbě. Netrvalo dlouho a do pokoje vběhl Michael. Daisy ani nestačila otevřít oči a už jí držel v pevném obětí.

„Daisy, díky bohu. Měl jsem o tebe hrozný strach." Daisy zvedla ruce a také ho objala, ač jí to působilo velké bolesti.

„Miluji tě." Zašeptala.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, nejsi na to moc dobře, můžeš mi všechno říct až potom." Ujistil ji. Daisy jen přikývla hlavou a než něco řekla spustily se jí slzy. Bylo jí úplně jedno, že jí bude poraněná část tváře pálit od slaných slz. Nedokázala před ním tajit své city. Michael se kousek odtáhl, aby jí viděl do obličeje, ale nepustil ji.

„Daisy všechno už je v pořádku, nemusíš se ničeho bát."

„Promiň." Řekla mezi vzlyky. „Byla to hloupost. Kdyby mě ten Weapon zabil hrozně bych ti ublížila." Ještě víc se rozvzlykala. I když neměla hlas v pořádku nedokázala mlčet. Michael jí položil jednu ruku na tvář a snažil se ji utěšit.

„To já bych se měl omlouvat tobě. Neměl jsem ti lhát. Promiň." Daisy pevně stiskla jeho paži, ale nepodařilo se jí přestat brečet. Cítila, jak jí trochu zvedl hlavu a pak ji políbil. Polibek byl něžný a uklidňující.