Pouto dvou andělů.

Kapitola 10.

Daisy se probudila v posteli, ale ne ve svém pokoji. Neměla na zemi svoji tašku a na stolku svoje věci. Posadila se na posteli a snažila se vzpomenout si co se stalo. Na ruce si všimla runy. Na chvilku cítila znovu strašné pálení a vybavil se jí divný sen. Nebyla si ani úplně jistá, jestli to byl sen. Najednou vešel do pokoje Michael a držel tác s jídle. Všiml si Daisy, jak sedí na posteli a pozoruje ho. Jenom se na ní usmál a šel s tácem k ní. Promluvil na ni až když tác položil na kraj postele.

„Tak jsi se konečně probudila. Šel jsem nám pro oběd. Doufám, že jíš špagety." Když to dořekl sedl na okraj postele vedle tácu. Daisy se posunula, aby mu udělala víc místa.

„V jídle moc vybíravá nejsem. Já jen ... Co se stalo? Na nic si nepamatuji." Michael si poposedl a chvilku přemýšlel, co říct.

„Nanesl jsem ti runu. Ty jsi hrozně křičela a pak si omdlela. Když jsem tě chytil, abys ses neuhodila do hlavy, litoval jsem toho, že jsem ti tu runu nanesl. Musela to být pro tebe obrovská bolest. Deremiáš říkal, že máme pouto, ale ty reaguješ na runy jinak nežli já. Mě runa zmizí a zůstane mi po ní jen malá jizva, zato tobě zůstanou a nikdy nevyblednou." Podal Daisy jeden z talířů a vidličku. Ozvalo se kručení jejího žaludku. Musel to slyšet i Michael, protože se tiše zasmál.

„Takže to nebyl sen." Řekla skoro pro sebe. Daisy snědla jedno sousto a její chuťové buňky se cítili jako v ráji. „To jsou ty nejlepší špagety, které jsem kdy jedla." Pochválila jídlo Daisy.

„Jo máma umí dobře vařit a když se k ní přidá i táta, vznikne z toho vždycky něco úžasného." Vysvětli Michael a také si dal jedno sousto do pusy. Po tom, co ho spolkl mu z tváře zmizel úsměv. ,,Daisy, já vím že to asi není zrovna moc dobrá otázka a že už jsi na ní odpověděla, ale i tak mě pořád vrtá hlavou. Proč jsi utekla a nezůstala doma?"

Daisy si položila talíř na nohy a chvíli mlčela. Začínala tuhle otázku nenávidět. Vždycky si vzpomněla na to, jak Jacovi nechtěla věřit a pak nakonec zjistila, že má opravdu a Palmerovi jí lhali.

„Prosím Daisy, řekni mi pravdu." Požádal ji Michael a taky se přestal věnovat jídlu. Koukal se jí do očí, ale Daisy jemu ne, aby nepoznal to, jak se ve skutečnosti cítí, když na to vzpomíná.

„Já pravdu řekla, jenom ne celou. Víš já jsem celý život si myslela, že jsou moji rodiče. Měli moje fotky už jako nemluvněte a všechno bylo normální. Pak mi Jace řekl, že jsem adoptovaná. Já mu nechtěla věřit. Nemohla jsem věřit někomu koho jsem sotva znala. Navíc rodiče mi nikdy nelhali. Tedy alespoň jsem si myslela že ne. Utekla jsem proto, že jsem potřebovala vidět rodiče a také jsem potřebovala nějaké oblečení. Měla jsem v úmyslu se už nikdy nevrátit a nebýt toho souhlasu k adopci, udělala bych to. Našla jsem ho u rodičů v nočním stolku. Když jsem byla mála tak to byl jediný nábytek, kterého jsem se nesměla ani dotknout. Na tom papíře bylo moje jméno. Ne celé, chybělo příjmení. Nedokázala bych žít s lidmi, kteří mi už šestnáct let lžou. Prostě ..." Daisy se zlomil hlas a začala brečet. Michael jí vzal talíř, položil ho na tác společně se svým talířem a pak celý tác dal na noční stolek. Sedl si hned vedle ní na kraj postele a objal ji. Daisy mu zaryla prsty do paží a vzlykala.

„Stýská se mi po nich Michaeli, moc. Jak jsem je mohla nenávidět za to, že se o mě starali i když jsem byla cizí? Vyčítám si to. Pravda je, že mi strašně chybí." Michael začal Daisy hladit po zádech, aby se uklidnila.

„Já vím." Michaela nenapadala slova, kterými by Daisy uklidnil. Nevěděl, jaké to je opustit rodinu. Měl ale nápad, jak by mohl Daisy alespoň trochu zlepšit její situaci.

„Mám nápad, můžeme jít k tobě domů a podívat se na tvoje rodiče."

Daisy mu konečně přestala zarývat prsty do rukou a podívala se mu do očí. Tváře měla celé mokré a oči červené.