Pouto dvou andělů.

Kapitola 20.

Daisy po chvilce vylezla z vany. Když se chystala vyjít z koupelny, vzpomněla si na Michaela. Jak si přál, aby měla u sebe pořád Peige. Vzala pouzdro a zapnula si ho kolem stehna asi dvacet centimetrů nad kolenem. Košili, kterou si na sebe oblékla, byla o číslo větší, než je její normální velikost, a tak dýky nebyla vůbec vidět. Špinavé oblečení hodila na hromadu v rohu koupelny. Pomyslela si, že by si už měla vyprat. Už má určitě oblečení jen na jeden den.

„Zítra se zeptám Clary, jestli tady nemají pračku." Zašeptala si pro sebe. I když docela pochybovala, že v Institutu nějaká pračka je. Povzdechla si nad představou, že všechno bude muset prát v ruce. Když vyšla, zasáhl jí do obličeje příjemně studený vzduch. Okno sice neměla otevřené, ale koupelna byla plná páry, takže tu změnu cítila. Přešla ke stolu a ze šuplíku vyndala jedno z rodinných alb. Hned na první stránce byla ona.

Bylo jí asi pět. Chyběly jí dva zuby a v ruce držela růžový mikrofon. Pamatovala si tu chvíli moc dobře. Snažila se zpívat svou oblíbenou písničku z pohádky. Neuměla zpívat, ale její nevlastní matka jí pořád říkala ať zpívá, že miluje její zpěv. Začaly jí stékat slzy po tváři.

„Dlouhé dny, svět žil za mým oknem. Já a sny, sama docela..." Začal Daisy zpívat.

Začala ještě víc brečet. Otočila na další stránku a tam byl její nevlastní táta a ona byla na jeho zádech. Dělali vtipné obličeje na mámu, která držela foťák. I když měla Daisy na obličeji úsměv, nedokázala potlačit slzy.

„Nebyla jsem vaše skutečná dcera a i přesto ..." Začala si znovu říkat Daisy pro sebe. „... jste mě milovali. Smáli jste se mnou a starali se o mě jako o vlastní. Děkuji." Když to dořekla vrátila album zase do šuplíku. Zřejmě se ještě úplně nesmířila se smrtí nevlastních rodičů. Rychle si utřela slzy a začala si připravovat postel.

„Ale, ale, ale. Koho pak to tu máme?" Řekl chraplavý hlas u dveří. Daisy se hned podívala, kdo je v jejím pokoji. Byla to ta samá osoba, o které se jí zdálo a taky kterou nakreslila do svého bloku. Démon. Kůže barvy zaschlé krve s pařáty a červeně svítícíma očima.

Daisy jako by se vytratil hlas. Srdce se jí zastavilo a sotva dokázala vykoktat pár slov.

„C-co? K-k-kdo?" Daisy ztuhly všechny svaly v těle.

„Já jsem Thánatos. A ty ..." Ukázal na ni dlouhým drápem. „... jsi lovec stínů, který má hodně velkou cenu."

Daisy nevěděla, co má dělat. Jestli má křičet o pomoc, nebo se ho pokusit zabít. Démon se na ní pořád díval. V tu chvíli šel k ní a chytl jí pod krkem. Když se snažila Daisy uniknout ze sevření, Thánatos jí ještě přistrčil ke zdi.

„Zkus volat o pomoc, lovkyně, a všechny v tomhle Institutu zabiju."

„J-jak jsi se sem dostal?" Zeptala se přidušeně Daisy. Démon se začal smát.

„Vaše hradby a ochranná kouzla mě nezastaví. Neřekl bych, že zrovna tady jsou nejsilnější lovci stínů. Potkal jsem dva a zabil jsem je během chvilky." Daisy zadržela dech.

Zabil.

To slovo se jí pořád opakovalo v hlavě.

„Cože jsi udělal?" Vydala ze sebe.

„Jo, zabil je. Ani jeden z nich nebyl silný, jak mi říkali moji vojáci. Jak ta černovlasá lovkyně, tak i ten šedivý dědek jsou už u vašich hloupých andělů." Thánatosův hlas naháněl hrůzu.

Musel mluvit o Maryse a Robertovi. Nebo místo Marysy měl na mysli Isabellu.

Daisy cítila, jak jí po krku stékaly kapky, a to jí přivedlo na jiné myšlenky. Byla si jistá, že je to krev. Nadechla se s řekla: „Proč myslíš, že nebudu křičet o pomoc?" Snažila se to říct co nejvážněji.