Pouto dvou andělů.

Kapitola 13.

Když se všichni vraceli od Takiho, Michael s Daisy šli jako poslední.

„Omlouvám se. Máma strašně ráda plánuje oslavy a Isabella jí s tím vždy pomáhá." Michael ji vzal za ruku a podíval se na ni.

„Upřímně, já jsem ráda. Nikdy jsem neměla narozeninovou oslavu."

„Proč ne?" Udivovalo Michaela.

„Máma říkala, že je to ztráta času, že se mám radši učit. Tady tu větu mi vlastně opakovala téměř každý den." Daisy ucítila, jak se Michael zastavil. Daisy se také zastavila a podívala na něho. Díval se na ni tak lítostně.

„Děje se něco?" Přišla k němu.

„To bych se tě měl ptát spíš já. Pořád se trápíš, každý večer křičíš ze spaní. Stále máš v srdci díru a já nějak cítím, že ji nedokážu spravit ani kdybych udělal cokoli."

Michaeli já bych si hrozně moc přála aby, jsi necítil to, co já." Daisy se do očí nahrnuly slzy. Snažila se je schovat za úsměv, ale věděla, že je to marné. „Ale pravda je taková, že nedokážu jen tak zapomenou. Každou noc se mi zdá o tom, jak rodiče zabil démon a já je nedokázala zachránit. Každý večer je vidím umírat. Nebude dne kdy si to nebudu vyčítat, ale ty mi pomáháš. Hodně mi pomáháš s tím abych se cítila líp. Nejsem si jistá, jestli se dokážu do někoho zamilovat během pár dní, ale je pravda, že ses mi zalíbil hned v ten první den, co jsme se potkali. Teda pokud nepočítám tu noc, kdy jste se mě snažili všichni zabít." Zavtipkovala Daisy, aby zlehčila celou situaci. Michael otřel Daisy slzy a pak jí políbil na čelo. Byl to něžný polibek, který jí uklidňoval. Už nemyslela na bolest ze smrti svých rodičů. Ale na její nový život.

„No tak vy dvě hrdličky, pojďte." Zavolal Simon.

Michael se kousek odtáhl od Daisy a zasmál se. Sakra. Tak teď už to vědí všichni. Naše malé tajemství je venku."

„Ono to bylo tajemství?" Daisy si protřela oči.

„Ne." Usmál se a ještě jednou ji políbil. Pak šli ruku v ruce s ostatními zpátky do Institutu.

-

Když byla Daisy zase v pokoji prohlédla si obrázek v bloku, co nakreslila, než šli k Takymu. Nebyl tam jen démon se srdcem v ruce. Vzadu byli i dvě osoby. Obě měli křídla na zádech. Jako andělé. Jedna jen bezmocně ležela. Ta druhá ji objímala.

Někdo zaklepal na dveře. „Daisy otevři prosím." V ruce pořád držela blok a šla otevřít.

„Michaeli? Co potřebuješ?"

„Já jen. Nechci tě zase slyšet křičet a brečet ze spaní." Daisy se jen lehce usmála, otevřela dveře a naznačila že může jít dál.

„Co to je?" Michael měl na mysli obrázek v bloku.

„Nic jen..." Daisy se snažila blok rychle zavřít, ale Michael byl rychlejší. Vzal si její blok a podíval se na výtvor.

„Proč jsi to nakreslila?" Zeptal se trochu starostlivě.

„Já nevím. Myslela jsem si, že jen čmárám a pak vzniklo tohle." Daisy si nebyla jistá, jestli je dobře, aby Michael viděl ten obrázek.

Michael otočil na další stránku. „Opravdu dobře kreslíš. Akorát že většina je smutná. Jako tahle růže." Ukázal Daisy stránku s černou růží.

„Když jsem ji kreslila, nebylo mi smutno. Jen prostě miluji černou. A je škoda že taková růže není. Dokázala by vyjádřit smutek, ale i lásku nebo lítost. Přála bych si skutečnou černou růži." Daisy si vzala svůj blok zpět a položila ho na noční stolek.