F*CK

6.Chapter - Táta

Doporučuji si pustit písničku, ale jak chcete :))

Hned po škole jsem se vydala do parku a sedla si na první lavičku. Mám ještě asi půl hodiny, než příjde Emily. Vím, že o něm chce něco vědět. Ale ani si nedovede představit, jak je to vyčerpávající. Je v tom spousta emocí. Ne jen smutek, ale i radost na vzpomínky. A hlavně štěstí, které z nás zářilo, hlavně z mamky. Od té doby, co táta umřel jsem ji tak šťastnou, jako předtím neviděla. A já? Po otcově smrti jsem byla šťastná tolik jako dřív, když jsme s ním blbli, jenom a pouze jednou. Bylo to s ním. S někým, koho jsem tolik milovala, ale bylo to na hovno!

Nevím, jak dneska zvládnu vykládat o tátovi, když jsem smutná, naštvaná a zároveň šťastná už teď.

*FLASHBACK*

Dívám se na své šťastné rodiče, jak spokojeně oddechují. Vedle nich v postýlce leží Emily. Jsou jí pouhé dva roky. Je strašně roztomilá.

Skočila jsem na postel a začala z rodičů strhávat deku. Mamka se na mě káravě podívala „To se nedělá Lucy“

„Nech ji broučku“ řekl táta a dal pusu mamce. Znechuceně jsem se na ně dívala, ale kdybych věděla, co se stane za rok, šla bych k nim a též jim oboum dala pusu.

Najednou začala Emily brečet a mamka se mnou k ní přišla. Ona si ji vzala do náruče „Copak Em, nelíbí se ti, že ti chvilku nevěnujeme pozornost?“  Zasmála se a my s ní.

Pohladila jsem Emily po tváři a ona na mě strhla svá velká kukadla.

Byl to jeden z nejhezčích dnů, co si pamatuju. Tuhle chvilku miluji, když jsme byli všichni spolu a šťastní. Strašně mi ty chvíle chybí.

***

„Ahoj Lucy“ z mého přemýšlení mě vytrhnula Emily, která si ke mně přisedla.

„Ahoj“ usmála jsem se na ni.

„Čím začneme?“ usmála se na mě a udělala psí očka. Tenhle pohled zdědila po tátovi. Dělal ho vždycky, když jsem nechtěla něco dělat, třeba si uklidit pokoj, tak udělal tyto oči a já podlehla.

„Ten pohled máš po něm.“ Řekla jsem tišším hlasem, ale ona se usmála. Chápu to, konečně něco ví. I když se často ptala, odpovědi nezískala.

„Co dál?“ usmála se snad tím nejzářivějším úsměvem. Ten má zase po mamce, ale určitě si nepamatuje, že by se někdy takhle usmívala.

„Ten úsměv máš zase po mamce“ Tentokrát otevřela pusu dokořán a nevěřícně kroutila hlavou.

„Jak ho po ní můžu mít, vždyť….“

„PŠŠT“ řekla jsem jí, protože tohle rozebírat nebudeme.

„Co by si chtěla vědět?“

„Pamatuješ si na den, kdy zemřel?“ zeptala se mě a já pomalu přikývla. Nelíbilo se mi, kam to směřuje.

„Řekni mi to prosím“ zaprosila a zase nasadila ty její psí očka.

*FLASHBACK*

„Tak jsme tady“ táta zvolal do auta.