Druhá tvář

12. Violet

Asi půl hodiny ležím v posteli a koukám na toho mého, spícího andílka. Je tak sladký, až mám pocit, že z něho chytím cukrovku. Ze spánku se usmivá. Kdyby jen tušil, kdo je můj otec. A kdyby jen tušil co jsem zač. Musím před ním skrývat tolik věcí. A to mě mrzí nejvíc. Tak moc bych mu chtěla všechno říct, ale nechci o něj přijít. Jen ta myšlenka, že ho ztratím mě ničí. Miluji ho a nedopustím aby se mu stalo to co Joonovi. Potich vstanu z postele a u toho doufám, že se Jimin nevzbudí. Nechci mu vysvětlovat kam jdu,protože bych mu pak musela říct úplně všechno. Vezmu si černou mikinu a potichu vyjdu z pokoje. Po schodech sejdu do sklepa, kde má můj otec supermoderní, luxusní laboratoř. Kdysi tady tvořil roboty pro armádu. Ale od doby, co má tu svou organizaci, tak tuhle laboratoř nepoužívá. Sednu si ke stolu,otevřu šuplík, ze kterého vytáhnu ty složky, které jsem vzala z otcova kufru. Pověřila jsem Margaret aby je sem zanesla. Položím je na stůl a otevřu tu Namjoonovu. Začtu se do postupu experimentu tak moc, že si ani nevšimnu, že za mnou někdo stojí. "Co tu děláš Viv? Já myslel, že už spíš." řekne osoba za mnou a já zapištím leknutím. Otočím se a podívám se na tu osobu, která mě tak vyděsila. " Pane bože Joone. Proč musíš chodit jako duch. Víš jak jsem se lekla ? Myslela jsem, že spíš."zeptám se stále vyděšeným hlasem. Na tváři se mu objeví omluvný úsměv. Pane bože ty jeho dokonalé ďolíčky mě dostávají do kolen" Promiň Viv. Nechtěl jsem tě vyděsit. Před chvílí jsem se vzbudil. Slyšel jsem, jak jdeš po schodech. Vím, že jsi šla hodně potichu, ale i tak jsem to slyšel. Co tu děláš, tak pozdě? "zeptá se a já si povzdechnu." To je na dlouhé povídání. Potřebuješ něco Joonie? " zeptám se a on si povzdechne." No něco bych potřeboval. Nevím, jestli rozumíš lidskému tělu a věcem kolem toho, ale kdyby ti to nevadilo, mohla bys mě prohlédnout? Nevím co se semnou děje, ale pořád se klepu a mám pořád pocit na zvracení. Mám strach, že se se mnou něco děje." svěří se mi a zadívá se mi do očí. Já se usměji. " No studuji soukromou vysokou školu lékařskou. Jsem v posledním ročníku a podle profesorů jsem nejlepší studentka, takže nemám problém tě vyšetřit. Ale nevím, jestli ti budu schopná nějak pomoct. Ale jestli chceš, tak tě vyšetřím." usměji se o trochu víc a on kývne hlavou." Mám si sundat oblečení? "zeptá se a já trochu zrudnu." Stačí, když si sundáš tričko " dostanu ze sebe. Joon kývne hlavou a sundá si tričko. Očima projíždím po jeho hrudníku a málem mi spadne spodní čelist. Ikdyž je vyhublý, tak je jeho hruď úchvatná."Lehni si tady" řeknu a ukážu na lehátko. Joon si lehne a já k němu přijdu. Pokrčím mu nohy a začnu mu prohmatávat břicho. Všechno se zdá být v pořádku. Nezdá se mi, že by měl nějaké vnitřní krvácení. Vezmu stetoskop, přiložím ho na hruď a začnu poslouchat Joonovo dýchání a jeho srdce. " Teď si na chvíli sedni." řeknu a on poslechne
Stetoskop přesunu na záda a znovu se zaposlouchám do dýchání a tlukotu srdce. Vše se zdá být v pořádku. Opět."Můžeš si zase lehnout."řeknu a Joon mě opět poslechne. Odložím stetoskop a připojím Joona na dvanácti-svorové EKG. Na monitoru se hned objeví pravidelný srdeční rytmus. Chvíli se dívám, na hýbající se čáru a přemýšlím co může být špatně. " No Joonie. Zatím to nevypadá, že by bylo něco špatně. Jak se teď cítíš?" zeptám se a Joon se na mě podívá. " Není mi třikrát nejlépe. Mám pocit, že se za chvíli pozvracím a bolí mě hlava." postěžuje si a já si do ruky vezmu sono. Přístrojem začnu přejíždet po jeho pořád svalnatém bříšku. Na obrazovce se objeví břišní dutina. A ať hledám, jak hledám, žádný zánět nebo jiný problém nenacházím. Vypnu sono, odložím ho na stolek a povzdechnu si." Zjistila jsi něco? " zeptá se Joon a já jen zakroutím hlavou v nesouhlas. " Zkusím ti ještě odebrat krev, udělám testy a uvidíme. Ale zatím nic nenaznačuje, že by s tebou něco bylo." povzdechnu si a on spolu semnou. Dojdu k šuplíku a vytáhnu z něj prázdnou, zabalenou injekci, dezinfeki, vatové polštářky a náplast. Vše to položím na kovový tácek a vrátím se k Joonovi. Nasadím si rukavice. Střiknu trochu dezinfekce na polštářek a očistím mu kousek ruky. Jehlu do ní zabodnu a do injekce nechám natéct trochu krve. Poté jehlu vytáhnu z ruky a ranku přelepím náplastí. Přejdu k mikroskopu a trochu krve dám na sklíčko, které následně strčím pod mikroskop. Podívám se okulárem na kapku krve. To co uvidím mě celkem zaskočí. Ta krev má strašně tmavou barvu. Je tmavší než, kterákoliv krev na světě. Vezmu zbytek krve v injekci a naliju ji do Semorgrafu. To je vynález mého otce. Dokáže rozpoznat složení, kterékoli sloučeniny. Stroj zapnu a chvíli čekám. Mám takové nemilé tušení, že tím experimentem otec z Joona udělal vlkodlaka, který bude k životu potřebovat nejen normální jídlo, ale i syrové maso nebo krev. Semorgraf začne pípat a tím mi oznamuje, že má rozbor hotový. Něco na přístroji naťukám a výsledky se mi zobrazí v tabletu. Mé obavy se potvrdí. Zobrazí se dva sloupce s nadpisy : lidská krev a vlčí krev. Hned co si pročtu výsledky, je mi jasné, co musím udělat. Ze šuplíku vytáhnu ještě jednou injekci a sama sobě si z hřbetu ruky odeberu asi 30 milimetrů krve. Ranku si taky zalepím náplastí a krev z injekce, stlačením pístu, přesunu do zkumavky. Vrátím se zpět k Joonovi a dám mu zkumavku do ruky. " Joonie teď mi věř a vypij to. Uleví se ti." usměji se na něj a on si sedne, vezme zkumavku do ruky a celou ji vypije. Trochu se zašklebí. Já ho jen pozoruji a začínám si sundávat náplast, kterou jsem si právě na ruku nalepila. " Jak se teď cítíš?" zeptám se a on na mě upře svůj vděčný pohled." Najednou je mi dobře. Hádám, že to je tou krví co jsi mi dala." šibalsky se usměje a já ho odpojím od EKG. " Jak si zjistila, že mi pomůže krev?" zeptá se, když si obléká tričko. Já se napůl usměju a napůl zašklebím. "Protože jsem stejná, jako ty. To co ti můj otec provedl, udělal i mě. Pročítala jsem si tvou složku a zjistila jsem, že ten experiment zřejmě probíhal tak jako u mě." pronesu, strhnu si náplast, zvednu si ruku ke rtům a začnu si sát krev z ranky. " Takže ty se taky umíš změnit ve vlka? " zeptá se udiveně Joon." Ne tak docela. Nejsem vlk ale bílý tygr. Ale jinak to mám úplně stejně jako ty. "odpovím mu mezi sáním krve." Každý den ti budu donášet do pokoje krev nebo maso." Teď půjdeme zpět, ať tu nstrávíme celou noc. Souhlasíš?" zeptám se a Joon s úsměvem kývne. Schovám složky zpět na své místo, vše vypnu, zhasnu a s Joonem se vydáme zpět do našich pokojů. Navzájem si popřejeme dobrou noc a zalezeme si každý do svých pokojů. Jelikož je v pokoji tma jako v pytli, tak po paměti dojdu k posteli, lehnu si a přitulím se k Jiminovi. Dám mu pusu do vlasů a vydám se do říše snů.

Zdravím všechny. Je tu další kapitola. Snad se vám bude líbit. A taky vám chci velmi poděkovat za 126 přečtení. Moc to pro mě znamená. Omlouvám se za případné chyby 💖