Druhá tvář

5.Jimin

Viv zmizí v koupelně a já se ponořím hluboko do svých myšlenek. Přemýšlím nad klukama. Když zavřu oči, tak zase vidím tu hororovou scénu. Kluci bezvládně ležící na zemi, Jungkookuv úsměv a následné jeho omdlení, běh přes město do lesa, náraz do stromu, bolest, posed a Viv s tou dívkou. Kačí se myslím jmenuje. Najednou mě z myšlenek vytrhne vrznutí dveří. Do místnosti přijde Kačí a na tváři má ustaraný výraz. Zavře za sebou dveře a zůstane u nich stát. " Jak ti je Jimine?" Zeptá se rozpačitě a já ji věnuju vděčný úsměv." Celkem to ujde. Děkuji za optání. Ty se jmenuješ Kačí, že? "zeptám se a ona pokýve hlavou. Jen postává u dveří a tiše mě pozoruje. Nedá mi to a musím ji oslovit." Kačí? Proč stojíš u dveří a nejdeš si sednout? "zeptám se a ona na mě upře rozpačitý pohled." Potřebuji mluvit s Viv. "zamumlá a já poklepu nezraněnou rukou na volné místo vedle sebe." Pojď si sednout ke mně. Neboj se, nic ti neudělám. "pobídnu ji a ona nejistým krokem ke mně dojde. Sedne si na kousek postele a její tváře ovládne červeň. Začnu si ji prohlížet, protože v tom posedu jsem ji moc dobře neviděl. Je krásná. Hnědé, dlouhé vlasy ji padají do oříškových očí a její brýle ji dodávají jakousi vážnost. V uplé jezdecké bundě a v jezdeckých kalhotách vypadá strašně hubená. Ta by se jistě líbila Jungkookovi. Je přesně jeho typ. Má dokonce i podobný úsměv jako on. Při myšlence na Kookieho posmutním. Kačí si toho všimne. "Jimine co ti je? Je ti špatně? Mám někoho zavolat?" zeptá se mně a já si povdechnu "Ne, jsem v...." větu nedokončím, protože do místnosti vtrhne Viv. ", Cože? Jimi je ti něco? Řekni." dostane ze sebe rychlostí blesku a mě to jen donutí k úsměvu. "Klid Viv. Nic mi není. Jen jsem myslel na kluky. Proto jsem se zatvářil tak divně a Kačí si to vyložila tak, že je mi špatně."Vysvětlím a ucítím, jak mi po tvářích stékají slané slzy. Viv si ke mně přisedne a pomůže mi si sednout. Opatrně si mě vtáhne do objetí a prsty mi zajede do vlasů." Ššššš to bude dobrý. Vím, že je to pro tebe těžké, ale když se svěříš tak se ti uleví. Co se stalo klukům?" zeptá se starostlivě Viv a já jí i Kačí řeknu vše co se stalo. Když skončím, palcem zdravé ruky si setřu slzy z tváří. Pohledem sjedu ke Kačí, které tečou slzy proudem po tvářích a z ní svůj pohled stočím k Viv. Její reakce mě dost udiví. Viv nehnutě sedí a kouká z okna. "Viv je ti dobře?" zeptám se, ale ona mě zčista jasna začne ignorovat. Vstane z postele a nepřítomně se zadívá na Kačí. "Kači? Můžeš ho odvést do koupelny a poct mu dostat se do vany?" zeptá se neutrálním hlasem a mě bodne trn smutku do srdce. Co jsem řekl špatně, že se začala chovat tak divně? "Viv co jsem ti udělal?" zeptám se znova, ale odpovědi se mi nedostane. Místo toho se Viv zvedne a odejde z místnosti. Nevím co jsem udělal, ale cítím se hrozně. "Kačí? Co jsem udělal špatně, že se Viv tak zachovala?" zeptám se smutně a ona si sundá brýle a utře si oči od slz. "Nic jsi neudělal. Viv se takhle chová vždy, když se dozví něco strašně smutného. Tuhle reakci získala po té, co její máma zmizela. Většinou pak brečí u Lovera. Je to strašné, ale ona nechce aby ji viděli ostatní brečet." vysvětlí mi a vezme si mě do náruče." Tak a teď se půjdeš umýt. Potřebuješ si odpočinout. "usměje se na mě a odnese mě do koupelny. Posadí mě na hranu vany a pomůže mi sundat roztrhané tepláky. Pak se ke mně otočí zády a já si sundám boxerky. Nějak se mi podaří se dostat do ještě horké vody." Kači? Mohla by jsi prosím ehm jít? "zeptám se rozpačitě a ona se na mě otočí." Zvládneš to tu? "zeptá se pro jistotu. Kývnu a ona odejde z místnosti. Za chvíli ucítím únavu. Ale ne únavu způsobenou nedostatkem energie. Je to únava ze života. Vlastně ani nevím proč jsem před těmi vojáky utíkal. Už jsem to mohl mít za sebou. Mohl jsem umřít spolu s klukama. "Kluci. Jdu za váma." zašeptám a připravím se. " Miluji tě Viv. Doufám že mi tohle odpustíš" naposledy zašeptám to ticha a začnu se nořit pod hladinu. Sotva se celý potopím do vody, zhluboka vydechnu a tím vodě odevzdám všechen svůj kyslík. Pak se nadechnu a voda mi začne pronikat do plic. Bolest začíná ovládat celé mé tělo. Plíce mám v jednom ohni a ta bolest je nesnesitelná, ale nehodlám se vynořit.Dotáhnu to do konce. Pevně zavřu oči. Začne se mi promítat celý můj život. Vidím svou rodinu, kluky, tisíce Armys a nakonec na chvíli uvidím i Viv. Ta se nakonec ode mě začne vzdalovat a já se propadnu do temnoty. Najednou už nic není. Ani bolest, ani strach prostě nic. Je konec. Aspoň si to teda myslím.

Tak je tu pátá kapitola a rozhodně to není konec. Doufám že se vám to bude líbit. A taky doufám, že jsem své kamarádce Kačce touto kapitolou nezpůsobyla doma potopu😂 A jestli ano tak se velmi omlouvám 😁Omlouvám se za případné chyby 😊