Druhá tvář

11.Jimin

Sedím v jídelně a brutálně se nudím. Bez Vivi je tu taková nuda. A to je pryč teprve den a půl. Najednou si někdo za mými zády odkašlá a tím mě vytrhne z myšlenek. Otočím se a všimnu si Margaret. " Pane Jimine. Nemůžete tu sedět od rána do večera. Zdřevění vám zadek a nebudete chodit už vůbec. Pojďte. Půjdeme se na chvíli projít a pak se naobědváme. Ano?" řekne milým hlasem a já se usměji a kývnu. Margaret mi podá berle a pomalu spolu vyjdeme z domu. Procházíme se asi půl hodiny a povídáme si. Margaret je zlatíčko. Pořád se usmívá. Po té půlhodině dostaneme hlad a vrátíme se zpět do domu. Sedneme si do jídelny a sluhové nám donesou rajčatovou polévku. Položí ji před nás a odejdou. Vezmu si lžíci a podívám se na Margaret. "Dobrou chuť" řekneme oba současně a začneme jíst. Po chvíli jsou misky prázdné a sluhové nám donesou kuře na kari s rýží a odnesou špinavé nádobí. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že mě obsluhuje někdo cizí. Chybí mi staré časy, když jsem seděl u stolu se šesti úžasnýma klukama a společně jsme probírali různá témata. Od koncertů až po Namjoonovu superschopnost rozbít vše, čeho se dotkne. Ale na druhou stranu jsem vděčný za to, že jsem potkal Vivi. Ta dívka je úplně jiná, než které znám. Kromě pláče se nebojí dát najevo emoce. Pořád na ni musím myslet. Kdyby nebylo Vivi a Kačky, tak bych v tom posedu umíral a mé tělo by tam shnilo. Mrzí mě, že jsem nemohl s Vivi letět, ale jen bych ji překážel. Dojíme a sluhové opět odnesou nádobí. Vezmu si berle a dopajdám do Viina pokoje. Na chvíli si lehnu na postel, ale pak se zvednu a dopajdám ke knihovně. Vivi tu má samé dívčí romány. Očima přejíždím po poličkách a hledám něco, co by mě mohlo zaujmout. Zastavím se u knihy s černým hřbetem. Vytáhnu ji a podívám se na název. " Krvelačná pomsta" přečtu název knihy a otočím ji na druhou stranu, abych si přečetl o čem to je. Celkem mě to zaujme. Je to nájemném psychopatickém vrahovi, který se snaží pomstít sedmi různým lidem. Knihu si vezmu a vydám se do zahrady. Je tu velká zahradní houpačka, tak toho využiju. Je nádherný den. Slunce krásně svítí, na obloze není jediný mráček a mírně fouká teplý, jarní větřík. Den jako stvořený pro čtení venku. Sednu si na houpačku, otevřu knihu a ponořím se do příběhu. Nevím kolik času uteklo, ale najednou mě ze čtení vytrhne dívčí hlas. "Jimine!" uslyším své jméno a tak zvednu hlavu od knihy. Asi šest metrů ode mě stojí Viv a po jejím boku stojí majestátný vlk. Toho ale v ten moment vůbec neřeším. V hlavě mám teď jen jedinou věc. Obejmout tu mou hvězdičku. Vykašlu se na berle a snažím se dokulhat k Vivi. Ona se rozběhne proti mě a následně mě uvězní v pevném objetí. "Vivi chyběla jsi mi." zašeptám ji do ucha a ona kývne hlavou. "Sice to byl den a půl, ale taky jsi mi chyběl." zašeptá mi nazpět. Pak se odtáhne a můj pohled padne na toho vlka. Chvíli se navzájem sledujeme. Znenadání se ten vlk rozběhne a chce na mě skočit. Pevně zavřu oči a očekávám pád na zem a následnou bolest, ale to se nestane. Kolem krku se mi obmotají něčí ruce a ta osoba si mě přitáhne do objetí. Odvážím se otevřít oči. Když je otevřu a spatřím toho muže, vhrknou mi slzy do očí. Ten, který mě objímá, je Namjoon. Nic nechápu. Co se to sakra stalo? Kde se tady Joon objevil? A kde je ten vlk? Po očku kouknu na Viv, která šokovaně stostojí a s otevřenou pusou na nás kouká. Asi to taky moc nepobírá. Zdravou rukou si Namjoona přitáhnu blíž k sobě a vdechnu jeho vůni. Tak moc mi chyběl. Najednou ucítím jak se začne trochu třást. Uvědomím si, že je to kvůli vzlykům. "Pane bože Jimine. Tak moc jsem se o tebe bál. Myslel jsem si, že už tě nikdy neuvidím. Jsem tak rád, že žiješ a že jsi v pořádku. Teď už tě neopustím. Slibuji. " vzlykne mi na rameni a ještě víc se ke mě namáčkne. Z očí mi začnou stékat slzy. "Joone taky jsi mi chyběl. Bál jsem se o vás. Jsem rád, že tě zase vidím." vzlyknu zase já. Ještě chvíli tam tak stojíme ale pak se odtáhneme. Všimnu si, že se Joonovi klepou nohy, tak mu pomůžu si sednout na houpačku. Sednu si vedle něho, Viv si k němu sedne z druhé strany a začneme si ho prohlížet. Je strašně vyhublý. Nohy a ruce má jako párátka. Jelikož nemá tričko všimnu si i jeho hubeného pasu. Nevím co mu ti 'únosci' udělali, ale muselo to být hrozné. Vivi si vezme do svých dlaní Joonovi ruce a užasle si je začne prohlížet. " Jak je tohle možné? Vždyť jsi byl před chvílí ještě vlk. To ti stačil jeden skok aby ses proměnil?" zeptá se Joona a podívá se na něj. Joon pokrčí rameny. "Nevím jak jsem to udělal. Možná ta proměna byla zapříčiněna tím skokem. Ale nechci to teď zkoušet znovu. Jsem strašně vysláblý. Musím se ještě dostat k nám domů." řekne Joon a tím Vivi asi trochu naštve. " No to teda ne. Nikam nepujdeš. Ještě sebou někde flákneš a něco se ti stane. To teda ne. To si na triko nevezmu. Zůstaneš hezky tady s Jiminem a já se o vás postarám. "prohlásí odhodlaně a my se musíme trochu zahihňat." Tak dobře. Ale jsi si jistá, že ti tu nebudu překážet Viv? " zeptá se Joon a já se trochu udivím nad tím, že ji zná. Asi se už seznámili. Viv se na něj zářivě usměje." Neboj mám tu dost místa. Tak pojďme do domu. Musíš si odpočinout a najíst se." Řekne Viv a Joon kývne. Viv ho podepře aby nespadl a vydáme se do domu. Když dojdeme do velkého pokoje, který je hned vedle toho, ve kterém jsem já s Vivi. Nejdříve Joona zavedeme do koupelny, kde se osprchuje. Pak mu pomůžeme do postele a Margaret donese nějaké jídlo. Poté co se Joon nají, tak si lehne a za chvíli už usne.
S Vivi se potichu přesuneme zpět do zahrady. Je tu tak nádherně. Strávíme tu zbytek dne a pak se přesuneme do našeho pokoje. Nevím proč, ale mám pocit, že mi Vivi něco tají.' Od chvíle kdy se vrátila se chová trochu jinak. Ale už se tím nechci teď zabívat. Už je večer a měl bych jít spát' pomyslím si a lehnu si do postele. Po chvíli se ke mě přitulí Vivi. Nad tím se jen usměji a usnu.

Zdravím všechny. Máme tu už jedenáctou kapitolu. Doufám, že se vám bude líbit 💝 Omlouvám se za případné chyby 😊