Druhá tvář

20. Kačka

Už je to týden a jeden den, co jsme s Kookiem spolu. Jsem tak neuvěřitelně šťastná. Nikdy bych nevěřila, že budu Jungkookova přítelkyně. Ráno se probudím na Kookieho hrudi. Chvíli jen tak ležím a poslouchám Kookieho pravidelné dýchání a tlukot srdce. Jak málo stačilo k tomu, aby to navždy utichlo. Podle toho, co mi říkal Hobi, tak Kookie si vytrpěl nejvíce bolesti. Nejdříve ho ta bestie řezala žiletkami do hrudníku, pak ho otrávil jedem škorpiona, následovalo mučení elektrickými šoky, škrcení a dokonce i Waterboarding. Nedokážu si představit situaci, kdy je Kookie spoutaný na lehátku s kusem hadru přehozeným přes obličej a někdo mu na ten hadr lije vodu a tím ho vlastně topí. Přijde mi to naprosto strašné. Z myšlenek mě vytrhne tiché zakňučení. Všimnu si, že se Kookie strašně potí a z nenadání se začne klepat, jakoby do něj pouštěl elektřinu. Asi se mu o tom mučení zdá. Chytím ho za ramena a pořádně s ním zatřesu,protože jinak se z té noční můry nevzbudí. Kookie rychle otevře oči a prudce oddechuje. Pramínky vlasů se mu lepí na spocené čelo. "Kačí, už se mi to zase zdálo."vzlykne a já ho objemu a uklidním." Klid Kookie. Byl to jen sen. Nic se neděje, jsi v bezpečí. " šeptam mu do ucha a on se pomalu zklidní. Dělá mi to starosti. Nechci, aby trpěl. Ale jediný způsob, jak mu pomoct jsou antidepresiva. Nechci ho tím svinctvem dopovat, ale jinak to zkrátka nejde. Natáhnu ruku k nočnímu stolku a vezmu do ruky malou nádobku. Otevřu ji a vezmu z ní jeden prášek. Poté lahvičku vrátím na původní místo a vezmu sklenici s vodou. Kookie si sedne, prášek si vezme, spolkne ho a zapije ho celou sklenicí vody. Skleničku odložím opět na noční stolek a obejmu Kookieho. " Kookiesku dneska si uděláme krásný a ničím nenarušitelnej den ano?" zeptám se. Kookie pokýve hlavou. Převlékneme se a vydáme se spolu do jídelny. Tam už sedí Viv s Yoongim a na druhé straně stolu sedí naprosto zdrcený Jimin. Je mi ho strašně líto. Od té doby co se s ním Viv rozešla strašně zhubl. Už před tím byl kost a kůže, ale teď to zachází do extrémů. Už jsem si i všimla, že skoro nic nejí. Jediná věc, kterou je ochotný pozřít tak je granátové jablko. Jinak nic jiného nejí a celý den žije jen z pár skleniček vody. Je na něj opravdu žalostný pohled. A musí to pro něj být ještě těžší, když musí sledovat Viino a Yoongiho štěstí. Kdyby se s ním Viv alespoň bavila, ale ona ho úplně od sebe odstřihla. Totálně ho ignoruje. Vždy když na ní Jimin promluví, tak jen odvrátí pohled a řekne:"Proboha zase mi tu vletěla nějaká moucha a neustálé tu bzučí." To Jimina vždy zamrzí a vydá se zpět do pokoje, kde se zamkne a nepřetržitě pláče. Nemůžu se na to dívat. Každým dnem je to s ním horší a horší. Tak moc mu chci pomoct. Věřím, že to neudělal schválně a že se bránil. Ale člověk se těžko brání, když ho někdo drží za ruce a ten někdo ho potupně znásilňuje. A to je to co Viv nechce pochopit. Na jednu stranu ji rozumím. Bolí ji to a je z něho zklamaná, ale na druhou stranu Jimin se ji už snad tisíckrát omluvil, napsal ji tolik básní a dopisů, které strkal pod dveřmi do Yongiho pokoje, kde se nyní Viv zabydlela. Tolikrát už ji prosil na kolenou, ať mu odpustí a že jí vše vysvětlí, ale Viv ho nikdy nenechá domluvit. Sednu si vedle Jimina a Kookie si sedne naproti němu. Jimin na nás jen nepatrně pohlédne svýma zarudlýma očima a znovu se rozbrečí. Ale něco je špatně. Něco je kurva špatně. Jimin už nebrečí normální slzy. On brečí svou vlastní krev. A ani si to neuvědomuje. " Jimine slyšíš mě?" zeptám se a on na mě zaměří pohled. Je do vážně děsivé. Kolik lidí na světě pláče svou vlastní krev? No moc jich asi nebude. "J-j-jo s-s-slyš....." nedořekne to a zhroutí se na mě. Vyděsím se. Okamžitě mu zkusím nahmatat pulz. Ten má, ale je strašně slabounkej. Skoro ho ani necítím. I dech se mu dost utlumil. Tohle už je na mě vážně moc. "Jimine kurva prober se! Tohle nám nedělej! Do prdele už!" zařvu na celou jídelnu a tím upoutám i Viinu pozornost.
Normálně sprostě moc nemluvím, ale tohle už si to prostě vyžádalo. Sotva Viv zjistí,co se děje ihned k nám i s Yoongim přiběhnou. " Co se mu proboha stalo?"začne hystericky křičet Viv, což mě dost překvapí. Že by se v ní pohlo svědomí." Nevím, ale musíme ihned do laborky a nějak mu pomoct nebo se už neprobudí. " řeknu a zvednu Jimina do vzduchu. Je tak lehoulinký, že kdyby teď někdo zapl klimatizaci tak ho to odfoukne. Běžím do laborky a ostatní jsou mi v patách. Sotva se ocitnu v laborce, tak Jimina položím na lehátko a napojím ho na přístroje. Na obrazovce se mi objeví celé Jiminovo tělo a hned vím kde je problém. Je extrémně dehydratovaný. To v kombinaci s extrémní podvýživou dělá smrtící kombo. Jimin má obrovskou kliku, že ještě vůbec žije. Ihned mu do obou ruk zabodnu čtyři kanyly. Dám mu čtyři litry krystaloidu. Tohle by mělo Jimina aspoň trochu postavit na nohy. Odstraním plastové svorky a do Jiminova těla začne proudit čirá kapalina. " Proboha já jsem ho dovedla k sebevraždě. Já jsem stejná jako můj otec." vzlyká Viv a tiskne se Yoongimu na hrudník. "Klid Viv. Ještě je pořád mezi námi. Jen potřebuje pořádně zavodnit." řeknu celkem klidným hlasem, ale ve skutečnosti jsem uvnitř sebe totálně vynervovaná. Je to až děsivé jaké následky smutek a neštěstí můžou mít. Sedíme tam asi půl hodiny. Viv Jimina neustále sleduje. Doufám, že až se Jimin probudí, tak si to s Viv vyříkají a budou alespoň kamarádi. Najednou Jimin trochu zachroptí a pomalu otevře oči. Není to moc pěkný pohled, ale to je jedno hlavně, že se probral. Viv se rozbrečí ještě víc a dá Jiminovi pusu na tvář. "VI-vi. P-prosím n-nech m-mě to vy-světlit" vykoktá ze sebe Jimin. Doufám, že to Viv s Jiminem urovná. Jestli ne tak to Jimin příště nemusí přežít.

Zdravím všechny. Tentokrát je to taková smutná kapitola, ale i tak doufám, že se vám bude líbit 💝. Ps: omlouvám se za případné chyby 😊.