Druhá tvář

15. Kačka

Běžím jak nejrychleji dovedu. Do cílového místa mi chybí asi kilometr. Doufám, že kluci ještě žijí. Zahnu do další ulice. Ale to co uvidím, mě donutí zastavit. Jsou tu dva lidi. Jeden z nich je asi padesátiletý chlap a tlačí na zeď jednoho z domu asi šestnáctiletou dívku. Ten muž dívce začíná sundávat rifle a s nima i kalhotky. Chce ji znásilnit. Chvíli jen stojím a rozmýšlim se co udělám. ' Měla bych jít dál a nevšímat si toho? Ale nechci tu dívku tu nechat. Ten chlap ji může zničit celý život. Co by asi udělal Kookie' zamyslím se. Ano opravdu myslím. 'Už vím co by udělal. Nakopal by tomu chlapovi zadek. A to udělám i já.' pomyslím si znovu. Udělám pár kroků dozadu, ale při tom zhodím plechovku od barvy. To přiláká pohled toho chlapa a ten se následně začne smát. "Ale co to tady je? Lištička si spletla les s městem?" zasměje se, až nechutným smíchem a mě dojde trpělivost. Nesnáším, když lidi říkají, že jsem liška. Vycením zuby a plnou rychlostí se rozběhnu proti tomu chlapovi. Při tom myslím na své lidské tělo. Odrazím se od země a povalím toho chlapa na zem. Klečím na něm, už v podobě člověka. Napřáhnu se a udeřím toho chlapa do nosu. A znova a znova."To ti nepříjde blbý takhle ubližovat nevinným holkám? Stiď se" Prsknu na něj, naposledy se napřáhnu a silně udeřím.. Chlap rázem stratí kontrolu nad tělem. Je v bezvědomí. Konečně. Slezu z něho a dojdu k té holce. Nabídnu ji ruku, kterou přijme a s mou pomocí se zvedne. Je na ni vidět, že je v šoku. "Kdo jste?" zeptá se a já se na ni usměju. "To není důležité. Hlavní je, že jsi v pořádku. A nyní mne omluv. Mám ještě jednu misi, kterou musím splnit." řeknu a rozběhnu se k budově, která je asi dvě stě metrů ode mne. Když k ní doběhnu, odtáhnu kryt ventilace a začnu se plazit do budovy. Podívám se na pohybový senzor a tak zjistím, že Joon i Viv už na mě čekají. Doplazím se na mé určené místo. Stisku senzor a tím dám ostatním vědět, že už jsem na místě. Senzor se rozbliká zeleně což znamená, že signál přijali. Podívám se škvírou ve ventilaci, do místnosti pode mnou. Je to laboratoř. Všimnu si dvou lidí. Jeden člověk stojí u nějakého lehátka, na kterým je připoután ten druhý. Toho člověka na lehátku okamžitě poznám. Je to Jungkook. Nacházím se přesně nad ním. Zatnu ruku v pěst. Leží tam tak klidně, až to skoro vypadá jakoby v něm nebyl ani kousek života. Nehýbe se, jen se dívá prázdným pohledem do stropu a po jeho nádherném obličeji stékají dvě slzy. Najednou trochu více otevře ty své očka a objeví se mu v nich malé jiskřičky naděje. Všiml si mě. Návážu s ním oční kontakt. Po chvíli si všimnu, že se mu na tváři pomalu objevuje malý úsměv. V ten moment mám pocit, že se rozteču roztomilostí. Jungkook se na mě usmívá. Celé měsíce fňukám doma do polštáře to, že ho nikdy neuvidím a on se teď na mě usmívá. To nepobírám. Z myšlenek mě vytrhnou kroky a následné zhasnutí světla. V místnosti zůstal pouze Jungkook. Ten druhý chlap odešel. Následně se ozve i chrastení klíčů v zámku. Rozbliká se mi senzor modrou barvou. To je signál, že můžu jít do akce. Konečně můžu Kookieho vysvobodit. Na náramku si nastavím laser a začnu s ném řezat plech. Jde to celkem dobře.
Než ten kus plechu stihne spadnout, tak ho chytím a odložím za mě do ventilace. Vzniklou dírou seskočím do místnosti. Zamířím si to rovnou k lehátku na kterém je připoutaný Jungkook. On na mě upře prosebný pohled. " Prosím pomožte nám. Uděláme cokoliv, jen nás prosím dostaňte pryč." zaprosí slabým hláskem a já se na něj usměju. " Od toho jsme tady,abychom vám pomohli. Už se nemusíš ničeho bát. Jmenuji se Kateřina, ale můžeš mi říkat Kačí." uklidňuji ho, zatímco odepínám popruhy, které Kookieho tělo svazují k lehátku. Když konečně uvolním i poslední popruh, rukama mu vjedu pod záda a pomůžu mu se posadit. Při tom trochu bolestně sykne. " Jsi zraněný?" zeptám se ho ustaraně a pro jistotu ho podepřu. On na mě upře ty svá nádherná kukadla. " Jsem strašně slabý. A bolí mě hlava." zašeptá a při tom si hraje se svými prsty. "Zvládneš se postavit?" zeptám se pro jistotu. "Nevím, ale zkusím to." odpoví mi a s mou pomocí se pokusí postavit,ale podlomí se mu kolena. Chytím ho a posadím ho zpět na lehátko. " Tak to budeme muset udělat jinak." pronesu zamyšleně. Kookie se na mě nechápavě podívá. Začínám být dost nervózní. Přeci jen je to můj bias. Pod kolena a kolem krku mu dám ruce a zvednu ho do vzduchu. Je tak strašně lehounký. Nechci zjistit, co mu tu prováděli. Jungkookovi tváře naberou rudou barvu. Stejně jako ty mé. Je to tak roztomilé stvořeníčko. Mám pocit, že začnu slintat. Z mého očarování mě vytrhne zvuk klíčů v zámku u dveří. Naprosto ztuhnu. V mé hlavě koluje jen jedna myšlenka. 'A co sakra teď?!'. Do místnosti vejde Viin otec. " Kdo k čertu jste? A co si myslíš, že děláš s mým pokusným králíčkem?" zavrčí a namíří mi na hlavu pistolí. Naštěstí můj šok konečně poleví. Ucítím jak se ke mně Kookie choulí a třese se strachy. " Vracím mu jeho život. Nedopustím, aby jste mu ještě ublížil. Jemu nebo komukoli jinému." prsknu a silně dupnu. Tím aktivuju elektrický proud v obleku. Rozběhnu se přímo proti panu R.Dupnu mu na nohu a on dostane zásah proudem. Využiju jeho nepozornosti a i s Jungkookem v náručí vyběhnu z místnosti a následně z budovi. Před ní už čekají Viv, Joon a ostatní kluci z BTS. Vypadá to, že jediný Kookie je tak slabý, že se neudrží na nohách. " Kači jste v pořádku?" zeptá se Viv a já kývnu. Viv na mě kývne zpět a všichni se rychlým tempem vrátíme k letadlu. Rychle do něj nastoupíme a zavřeme za sebou dveře. "Kluci lehněte si sem a odpočiňte si." řekne Viv a všichni ji poslechnou a lehnou si na celkem prostornou matraci. Všichni až na Kooka. Ten na mě upře prosebný pohled."Prosím. Můžu být s tebou? Cítím se s tebou v bezpečí. Klidně budu ležet i na zemi" zaprosí a mě asi spadne brada. Můj bias chce se mnou ležet. Asi jsem v nebi. Jen kývnu hlavou, protože mi v tu chvíli vypadnou všechny slova. Dojdu ke svému, už rozloženém sedadlu a Kookieho na něj opatrně položím. Nemůžu si nevšimnout, že se na mě pořád dívá. Ne že by mi to vadilo, ale mám pocit že jsem rudá jako rajče. Z myšlenek mě vytrhne moje oblečení, které mi přistane na hlavě. Okamžitě ho sundám a rozhlídnu se. Všichni se smějou, až na Jungkooka. Takhle mě ztrapnit. Nejvíce se směje Joon, takže je mi jasné, kdo to oblečení po mě hodil. Ale já si to nenechám líbit. Trochu se pobavíme. Kromě proměny na rysa, mám ještě jednu schopnost. Telekineze. Dojdu k Joonvi a ten se z čista jasna přestane smát. Položím mu ruku na rameno. Mám zavřené oči a soustředím se. Cítím, že Joon je značně nervózní. Otevřu oči a podívám se na něj. Z ramena mu sundám ruku a vrátím se ke Kookovi. Lusknu prsty a Joon se začne vznášet díky mé mysli. Najednou smích ostatních ústane a pro změnu se začnu smát já. "Tak co Joonie? Líbí se ti to? Takhle to dopadne, když ztrapniš někoho, kdo ovládá Telekinezi." zasmeju se. Joonovi se to moc nelíbí. "Kači promiň. Už to neudělam, jen mě dej na zem. Prosím." zaprosí a já ho pomalu položím na zem. Nechci ho trápit. Taková nejsem. Vezmu si své oblečení a převleču se. Musím uznat, že kluci jsou slušně vychovaní,protože když jsem se převlíkala, tak se nedívali. Z vrchních přihrádek vytáhnu deku a polštáře. Jeden dám Kookiemu pod hlavu a zakryju ho dekou. Druhý polštář si požim na druhou polovinu sedadla nebo spíše menší postele a lehnu si. Ostatní si taky lehnou. Asi za deset minut všichni kromě mě a Kooka spí. "Kačí? Spíš?" zeptá se potichu a já se na něj otočím. "Ne, nemůžu usnout. Za letu mám problém spát. Co potřebuješ Jungkooku?" zeptám se ho potichu. I když je celkem tma, tak vidím jak se roztomile červená. "Ty nás posloucháš? Kdo je tvůj bias?" zeptá se mě a očekává mou odpověď. "Ano naprosto miluju vaši hudbu. A můj bias jsi ehm ty." dostanu ze sebe a opět zrudnu. Jemu se na tváři objeví ten jeho úžasný úsměv. " A snila jsi někdy o tomhle?" zeptá se. Nestihnu se ho ani zeptat co tím myslí. Kookie si mě k sobě přišoupne blíž a něžně mě políbí. V tu chvíli jsem jak opařená. Cože se to právě stalo? Můj bias mě políbil? Tohle můj mozek nepobírá už vůbec. Asi mi za chvíli exploduje hlava. Po chvíli se odtáhne , já jen ležím a naprosto nechápavě se na něj dívám. Nevinně se zazubí a jednu ruku mi položí na můj bok. "Děkuji ti Kači za to, že jste nás zachránili. Navždy vám budeme vděční. Ale teď už bychom měly jít spát. Dobrou noc Kači." zašeptá mi do ucha a přitáhne si mě ještě kousek blíž k sobě. "Dobrou noc Jungkookie." zašeptám a po chvíli šoku společně s Kookiem usneme.

Zdravím všechny. Je tu další kapitola. Upřímně si myslím, že je to jedna z těch slabších, ale i tak se vám snad bude líbit😊. Omlouvám se za případné chyby 😊.