Druhá tvář

10. Namjoon

"Namjoone? Jsi to ty?" zeptá se mě ta dívka a mě za svítí oči radostí. Někdo mě poznal. Mám šanci kluky zachránit. Přijdu k ní a ještě jednou ji očichám. Až teď ucítím tu známou vůni. Z té dívky cítím Jiminův parfém a cítím z ní i pach jeho kůže. Kývnu na znamení, že jsem to já a otřu se hlavou o její paži. Ona mě pohladí po hlavě a pak mě obejme. Kdybych byl v lidském těle, tak bych ji objal taky, ale takhle skoro nic nezmůžu. Cítím jak se její tělo třese pod náporem emocí. " Panebože, co ti to udělali Joonie? Proč se tohle muselo stát zrovna vám?" vzlykne mi u ucha a přitom mě hladí po zádech. Nějakou chvíli mě ještě svírá v objetí, ale pak se odtáhne a zadívá se mi do očí. " Joonie jsi jediný kdo přežil a nebo žijí i ostatní kluci?" zeptá se mě, ale já nevím jak odpovědět. Přece jen vlčí řeči ta dívka asi nerozumí. ' Mohl bych to zkusit vyrít do toho rozbitého  zrcadla' pomyslím si. Vstanu a dojdu k němu. Drápem zkusím vyrít vzkaz. Doufám že to půjde přečíst. Pak ten kus zrcadla vezmu mezi zuby a položím ji ho před nohy. Ona si ho otočí směrem k sobě a začne číst nahlas. " Ahoj. Ano já jsem Kim Namjoon, ikdyž to tak nevypadá. Jak se jmenuješ ty? S velkou pravděpodobností ostatní kluci ještě žijí. Potřebuji tvou pomoc. Cítím z tebe Jiminův pach. Kde je? Žije? Je v pořádku?" dočte a já se na ni s nadějí v očích podívám. Ona se mnou naváže oční kontakt. " Já jsem Violet. Ale říkají mi Viv. Co se týče Jimina, nemusíš se bát. Je u mě doma a žije. Jen má naraženou ruku a nohu, ale to se časem uzdraví. A co se týče té pomoci. Musíme vymyslet plán. Tohle je organizace mého otce a má tam spoustu zabezpečení. Kdyby nás chytili tak, už by jsme ven živí nevyšli. Ale nemusíš se bát. Pomůžu ti kluky zachránit. Nejdřív ale musím přijít na to, jak ti vrátím tvou původní podobu. Asi tě vezmu ke mě domů a něco zkusím vymyslet. A ty se aspoň zase setkáš s Jiminem. A jestli se bojíš toho, že bych tě vrátila do toho ústavu, protože jsem dcerou zakladatele, tak nemáš důvod se bát. Já nejsem jako můj otec. Já miluju vaše písničky a nikdy bych vám neublížila. Vy jste mi skrz vaší hudbu pomohli vyrovnat se se zmizením mé matky a to vám nikdy nezapomenu. Věř mi. "dokončí svůj proslov a já kývnu na znamení, že rozumím.
Viv se postaví a pobídne mě abych ji následoval. Celou cestu si ji prohlížím. Kaštanové vlasy má stažené do dlouhého culíku. Uplé džíny ji zeštíhlují, už tak hubené nohy a kožená bunda ji ladí s brýlemi, které má na nose. Je krásná to se musí nechat. Lidi, kteří jdou po ulici, se na nás pořád otáčí, ale mě to nevadí. Jsem na to zvyklý. A Viv to evidentně taky nedělá těžkou hlavu. Dojdeme na letiště, kde se nachází soukromé letadlo. Nějaký muž otevře dveře a pokloní se. Nejistě se na Viv podívám,ale ona se jen usměje a já tedy vejdu do letadla. A málem mi vypadnou oči z důlku. Vypadá to tu jako  první třída u těch nejluxusnějšíš airlines. Viv si sedne na jednu sedačku a vytáhne z ní nějaké složky. Pak poklepe rukou na místo vedle sebe a já opatrně na sedačku vyskočím. Když se uvelebím trochu se mi zamotá hlava. Ani nevím proč. Stočím se do klubíčka a začnu usínat. Vzbudí mě drcnutí, které značí že budeme přistávat. Začnu se rozkoukávat. Nevím jak dlouho jsme letěli, ale vím že to bylo celkem dlouho. Když přistaneme, tak se otevřou dveře a my vystoupíme z letadla. Vydáme se dlážděnou cestou k obří vile. Je to tu tak nádherné. Náš dům je proti tomuhle úplné nic. Sluha otevře bránu a pokloní se Viv. "Dobrý den má paní. Vítejte doma. Jste tu dříve než jsme si mysleli. Ale to je jedině dobře. Pan Jimin je tu bez vás smutný. A kohopak to sem vedete?" zeptá se a Viv se uchechtne. "Dobré poledne Michaeli. O to, kdo je ten vlk se nemusíte zajímat. Kde se nyní nachází pan Jimin?" odsekne mu Viv a muži z tváře spadne úsměv. "Je v zahradě má paní." odpoví a my se vydáme do nádherné, obří zahrady. Všude se rozhlížím a snažím si co nejvíce zapamatovat. A vtom ho ucítím a následně i uvidím. V zahradní houpačce sedí Jimin a čte si. Mám takovou radost, že ho vidím. Pořád je jak malé, roztomilé kotě. Pramínky růžových vlasů mu padají do jeho čokoládových očí. Zrovna otáčí stránku a mě se naskytne pohled na jeho malé ručičky. Je tak roztomilý. Chci ho obejmout a už ho nepustit. Měl jsem o něj takový strach. Chci se za ním rozběhnout, ale něco mě drží na místě. Je to strach z jeho reakce. Přeci jen je na mě zvyklý v trochu jiné podobě. Podívám se na Viv a ona se na mě usměje. Podrbe mě za ušima a já poslušně čekám na to, co se bude dít dál. Viv si posune brýle více ke kořenu nosu a pak na hlas zavolá:"Jimine!"
On zvedne pohled od knížky a sotva Viv spatří, na tváři se mu rozlije krásný úsměv. Odloží knížku bokem a rozejde se k nám. Ale něco mi tu nehraje. Nějak divně kulhá. Ale teď si vzpomenu na to, jak Viv říkala, že má naraženou nohu a ruku. Viv mi dá signál ať zůstanu a sama se rozběhne Jiminovi naproti. Padnou si do náruče a dlouho se objímají. Pak ho Viv pustí ze sevření a on se zadívá na mě. Zadívám se mu do očí a mu se v nich objeví strach. Začnou mě štípat slzy. Už se na něj nemůžu jen dívat. Chci aby se mě aspoň dotkl, když už mě nemůže obejmout. Rozběhnu se k němu a skočím na něj. Ale stane se něco co bych už nikdy nečekal.

Zdravím všechny. Máme tu další kapitolu. Doufám že se vám to bude líbit 💝 A také moc děkuji za 87 přečtní. Moc to pro mě znamená 💖 Omlouvám se za případné chyby 😊