IN LOVE WITH VILLAIN (shigadeku) [1]

(5) Normální den...

DEKU'S POV

Vzbudil jsem se a protáhnul, spalo se mi překvapivě dobře. Tohle je sice divný ale, zdálo se mi o Shigarakim, respektive o tom jak trapně sedíme vedle sebe na posteli a povídáme si, já jsem se ho pak zeptal proč tohle všechno dělá, neodpověděl, škoda, i když myslím že sen mi jen tak nedá odpověď na takhle složitou otázku. Však já to zjistím, jednou ano.

Pochybuju, že ho dneska zase potkám a tak začal můj normální den. Klasicky jsem se nachystal, pokecal s kámošema, vyrazil do školy s Urarakou a Iidou a nakonec seděl v lavici a učil se, prostě normální den.

Zrovna jsme měli už asi třetí hodinu, učil Aizawa a to stylem, že stál před třídou a dělal výklad, dnes byl jeden z těch výjimečných dnů kdy nebyl zalezlý ve spacáku. Je to skvělý učitel, občas trochu přísnější, ale vždy najde cestu jak z nás dostat to nejlepší.

Když už jsem se tak zamyslel nad učitelem, napadla mě i další myšlenka. All for one byl Shigarakiho učitel. Jak se vlastně poznali? Jak se vyrovnal s jeho ztrátou? Co ho vlastně naučil? Je toho tolik co o něm nevím.

,,Midoriyo! Máš snad pocit, že je volná hodina aby jsi si tam něco šuškal?!" Křikl na mě Aizawa. Ale ne, já už si zase mumlal! Snad nikdo neslyšel co přesně.
,,O-omlouvám se, promiňte." Omluvil jsem se rychle a doufal že už to nebude řešit.
,,Jsi tady od toho aby jsi se stal hrdinou, ne na nějaký mumlání, tak dávej pozor!" Dodal ještě.
,,Ano, jistě." Pronesl jsem trochu potišeji.
,,Hm, fajn." Řekl a pokračoval dál ve výkladu, tentokrát už jsem pozor dával. Včera nám řekl o hrdinských praxích a tak nám k tomu dával další podrobnosti.

SHIGARAKI'S POV

Midoriya je pryč, já se líně valím v posteli a přemýšlím nad tím, co se to včera vlastně stalo. Celej den byl naprosto divnej, sotva dobojuju, objeví se Izuku, který mě pronásleduje až sem, ošetří mě a já ho nakonec ještě pustím, celý je to naprosto šílený!

Jak je kurva možný že mi pořád pomáhal?! Je to hrdina, ale tohle bylo moc i kdyby to měl být no.1 hero! Já jsem to pak ještě krásné završil tím, že jsem ho pustil, vždyť proč jsem to sakra udělal?! Zdála se mi to jako správná věc po tom co mi pomohl, ale z jinýho pohledu je to přeci hovadina! Mohl jsem ho unést, zmlátit a vydírat s ním U.A.! A nebo ho úplně normálně zabít jako kohokoliv jinýho!

V hlavě mi pořád vyskakuje jedna myšlenka, i přes to že se jí snažím vytěsnit jak jen to jde. Není možné, že bych, ho měl možná trochu rád? Ne! Nebo jo? Spíš ne. Ale možná i jo. Absolutně nevím co s tím mám dělat! Vždyť já nikdy nic takového necítil! I když to nerad říkám, tak ten spálenej kretén měl prostě pravdu, i on má víc citů než já.

Proč by se ale měl líbit zrovna někdo jako on?! Je to hrdina! Má rád All Mighta! Je proti mě! Je to naprostý opak mě! To se ale svému srdci snažím namluvit marně, věří jenom tomu hřejivému pocitu co mi dodává, ne žádným logickým faktům. Prostě mi asi jeblo.

Neměl bych to jednoduše ignorovat? Asi jo. Dokud se zase nepotkáme, je vše v pohodě.

S prapodivným zvukem jsem se začal zvedat, když jsem vstal vydal jsem ze sebe ještě dlouhé povzdechnutí. Další nudný den a aby toho nebylo málo, plný pocitů, kterým nerozumím. Fakt super.

Šel jsem do baru, noha už mě vůbec nebolela, ale byl jsem moc líný sundavat ten obvaz, Izuku to udělal dobře, já bych se s tím tak nemazal.

,,Dobré ráno." Pozdravil mě hnedka ve dveřích Kurogiri.
,,Dobré." Odpověděl jsem jednoduše a vydal se ke svojí oblíbené barové stoličce. Vítej krásko.

Chvíli jsem tak seděl a lil do sebe další vodku, přihodil jsem i jeden rohlík, protože už jsem po celém včerejšku hlad a užíval jsem si ticha. Všichni už odešli, takže jsme byli v klidu a sami, jako za starých časů.

,,Už jsi vymyslel co s Midoriyou?" Musel mi tu krásnou chvíli zkazit Kurogiri.
,,Ne." Nejsem zrovna nadšený sám ze sebe, něco bych vymyslet měl.
,,Dobře." Odpověděl. Jsem rád, že se v tom nešťourá.
,,A tu nohu ti vázal on?" Wtf? O co ti jde, Kurogiri?
,,Cože?" Dělal jsem, že absolutně nechápu.
,,Ten obvaz by jsi takhle úhledně nikdy nezavázal, vlastně by jsi tam nejspíš ani žádný nedával, tohle prostě není tvoje práce, to poznám."
,,Ahhh, jo, zavázal mi to on." Zavrčel jsem trochu.
,,Co se vlastně včera mezi vámi stalo?" Řekl, já na něj hodil snad ten nejvražednější pohled co existuje.
,,Vlastně nic moc, chtěl jsem jít s tou nohou za tebou, on řekl že půjde sám, pak se vrátil a tu nohu mi nejspíš obvázal, ale upřímně moc přesně nevím co se stalo, protože jsem usnul a když jsem se vzbudil tak..." Teď jsem se zarazil, o tom jak mi uklidňoval nervy mu říkat nemusím. ,,Tak jsem ho poslal domů." Dořekl jsem. Kurogiri nad vším pokrýval hlavou a vypadal zamyšleně.

,,Hm... Zajímavé. Proč jsi ho ale pustil?" Sakra. To si nemůže vybrat jinou otázku? Připadám si jak u výslechu.
,,Ahhh, protože... protože... Fajn! Prostě nevím!" Naštval jsem se už.
,,Opravdu? Jsi si jistý že nevíš?" Řekl podezíravě.
,,Huh?" Wtf, Kurogiri co ti jebe, běž s takovejma otázkáma do prdele.

,,Jsi si jistý, že nevíš proč si ho pustil? Nic tě nenapadá?" Kouknul se mi až hluboko do duše. No to snad- ne. Jak? On si něčeho všimnul? Vždyť ani nebylo čeho! Ale co teď, mám dělat že nevím nebo říct pravdu?! Tak fajn, zkusím tohle, alespoň se mi to potvrdí.

,,Tebe snad ano?" Řeknu nejpodezíravěji jak dovedu.
,,Ano. Že se ti líbí." Řekne jednoduše. Kurva. Aghhhhhhhh.
,,Nelíbí, a dej mi pokoj!" Odešel jsem naštvaně zase zpět do pokoje a nezapomněl jsem prásknout oběma dvěřma.

Začal jsem pochodovat sem a tam bez ohledu na odpočinek mojí nohy. Tak teď mu musí být určitě jasný že je to pravda. Trefil se na správný místo. Ten zpropadenej Kurogiri prostě všechno pozná! Ale vždyť pořádně ani není co poznávat! Nebo jo? Já nevím! Přeci nemůžu mít rád svůj naprostý opak! Hrdinu! Zrovna Midoriyu kterého nesnáším a chtěl jsem ho zabít! To přeci nejde...

Agh! Proč tomu nerozumím?! Proč to nechápu?! Mají to být přece moje pocity! Moje! Když jim nerozumím ani já, tak kdo?!

Chtěl by mě vůbec Izuku ještě vidět? Nejspíš se vrátil na kolej, všechno jim řekl a je rád, že to má za sebou. Můžu se mu vůbec divit? Vždyť jsem záporák, nemůže mě mít rád.

DEKU'S POV

Seděli jsme na obědě, povídal jsem si s Urarakou a Iidou jakoby nic. Bylo to fajn, zase normální život, ale stejně, chtěl bych ho prostě zase vidět. Okolo našeho stolu prošla skupinka žáků v čele s klukem se světle modrými vlasy. Zase jsem si na něj vzpomněl. Co by se asi stalo kdyby chodil na U.A.? Nemohl bych ho nějak přesvědčit aby byl hodný? Rýpal jsem se v jídle a přemýšlel.

,,Ehm, Deku? Je ti něco?" Ozvala se Uraraka.
,,Cože? Ne, ne, v pořádku." Znervózněl jsem.
,,Jsi nějaký skleslý." Poznamenala starostlivě.
,,Midoriyo, co ti je?!" Začal hnedka vyšilovat Iida.
,,Nic, opravdu, jen jsem se zamyslel." Usmál jsem se.
,,Nad čím?" Zajímala se dál.
,,To je jedno, nic to není." Usmál jsem se víc a začal jsem konečně jíst, snad si ničeho nevšimnou.

Nic to není? Kdyby to nic nebylo, tak na něj pořád nemyslím. On pro mě není jenom nějaký nic.

Je mnohem víc.

~1256 slov~