IN LOVE WITH VILLAIN (shigadeku) [1]

(1) Shigaraki...

DEKU'S POV

Šel jsem ulicí. Dnes byl ve škole super den a tak jsem měl dobrou náladu. Konečně mi skončilo domácí vězení za ten souboj s Kacchanem a Aizawa naznačil cosi o hrdinských praxích. Chtělo se mi na procházku, ale byl jsem ze třídy jediný vzhledem k tomu že jdu sám. Nevadilo mi to, i když společnost mám vcelku rád.

Díval jsem se okolo sebe, všude usměvavé pohledy lidí, malé děti pobíhají kolem svých rodičů, občas nějaký pejsek, prostě krásný pohodový den.

Hned co jsem ale začal myslet na to pěkné, vzpomněl jsem si, že Liga nebyla teď dlouho aktivní, těžko říct jestli je to vůbec dobře, třeba chystají něco velkého, snad ne, kéž by se tak rozpadli a my je mohli zatknout.

Zlé myšlenky jsem zase setřásl a s ještě větším úsměvem jsem se vydal dál, byl jsem už docela daleko, ale mě to nevadilo, šel jsem zatím asi tak třičtvrtě hodiny, ale stejně už se za chvíli nejspíš pomalu začnu vracet.

Mojí pozornost upoutal někdo zvláštní. Byl celý v černém, s kapucí na hlavě a podpíral se o zeď. Vypadal jako by byl zraněný, a opravdu! Za ním se táhla cestička z krve. Nejspíš má něco s nohou a nemůže pořádně chodit. Proč si sakra nezavolá sanitku? Takhle vyhlížejícím lidem bych normálně úplně nepomáhal, ale je zraněný, to mění celou situaci, musím mu prostě pomoct, to že má černé oblečení a kapuci z něj nedělá vraha. On mezitím už stihnul zajít do jedné tmavší uličky, nejspíš chce klid, ale takhle ho tu prostě nechat nemůžu. Co bych to byl za hrdinu, že?

Opatrně jsem k němu přišel abych ho nevylekal. Seděl už na zemi.
,,Pane? Jste v pořádku?" Zeptal jsem se jemně.
,,Jo jsem, nestarej se prcku." Odbyl mě vcelku nepříjemně.

,,Viděl jsem krev, nejste zraněný?" Natáhl jsem k němu ruku, ale on jí jen odstrčil, přesto jsem mu pořád neviděl do tváře, měl hlavu skloněnou, možná ani nechtěl abych ho viděl.

,,Říkám nestarej se a táhni." Řekl o něco hlasitěji, načež se chytil za lýtko. Na tom místě byly jeho kalhoty zakrvácené nejvíce.
,,Nebojte se, já vám chci jenom pomoct." Klekl jsem si k němu, ale stejně jsem mu obličej neviděl, jen pár světle modrých vlasů. Na to nic neřekl, jen cosi zavrčel a dál se držel za nohu.

,,Jmenuji se Midoriya Izuku, vidím, že zraněný jste, já vám opravdu chci jenom pomoct, zavolám vám sanitku." Pokusil jsem se ještě jednou už trochu naléhavěji. Možná se mi to zdálo, ale jenom z toho mála co jsem viděl mi přišlo že se usmál, nevím jestli bych to označil úplně za milý smích, ale zatím jsem to ignoroval.
,,Dobře, děkuji vám, ale sanitku prosím ne, byl by jste tak laskavý a pomohl mi prosím vstát?" Řekl už trochu mile, ale upřímně, ten hlas byl takový šílený a hlavně mi byl povědomí, určitě jsem ho už slyšel, ale teď nějak nevím kde.

Přisunul jsem se tedy k němu blíž a chytil ho pod pažemi. On se jednou rukou odrážel od země a druhou se opíral o zeď. Dosali jsme ho tedy zase do stoje, i když kulhal na levou nohu, byl vyšší než já.

,,Děkuji." Řekl a já si přehodil jeho ruku přez ramena, abych ho mohl lépe podepřít. Opět jsem na něj ale neviděl, protože modré vlasy mu dělaly jakousi clonu.
,,Nemáte zač," Usmál jsem se mile. ,,ale kam teda chtějte odvést když ne do nemocnice?" Zeptal jsem se už trochu s obavami, přeci jenom, ta noha nevypadá zrovna dobře.

,,Kdyby vám to nevadilo, nepomohl by jste mi domů? Ošetřím si to sám, není to nic tak vážného." Byl milý, zvláštně milý, jako kdyby měl radost, ale nějak zvláštní. Nechci ho podezírat, je to obyčejný člověk a já mu chci pomoct, ale nemám z něj úplně dobrý pocit, takhle zvláštně se zničeho nic začal chovat až když jsem mu řekl své jméno, předtím byl nepříjemný, ale tak třeba mu prostě jenom došlo že mu nic neudělám a není špatné si nechat pomoct, to bylo jen dobře. Doufám, že to tak je.