IN LOVE WITH VILLAIN (shigadeku) [1]

(15) Něco říct...

SHIGARAKI'S POV

Celý včerejšek jsem jen zvracel a spal. Byl to humus, ale konečně to mám za sebou. Nebudu lhát, bez spousty nadávek by se to neobešlo, ale asi jsem si to zasloužil.

Teď už je ale vše v pohodě a já tu sedím s Izukem na střeše. Správně, dotáhl jsem ho i na střechu, sice se bál, ale o ten nádherný výhled jsem ho nemohl jen tak připravit.

DEKU'S POV

Seděli jsme opření o sebe s nohama svěšenýma dolů. Zapadalo slunce, byla to prostě nádhera, až bych to popsal za romantické, celý den jsem si náramně užil.

,,Víš, v pátek jsem ti chtěl něco důležitého říct." Podíval jsem se na něj.
,,A co?" Usmál se jemně.
,,Sir Night eye říkal, že mě budou potřebovat až za týden, takže zítřejší sobotu a následně neděli máme volnou." Usmál jsem se nazpět.
,,To mě mrzí..." Zasmutněl. Cože? Proč? Copak nemá radost?
,,Co tě mrzí?" Zeptal jsem se nechápavě.
,,Mrzí mě, že kvůli mě jsme úplně zbytečně promarnili dva dny." Vysvětlil.
,,S tím se netrap, dohodli jsme se přeci, že na to zapomeneme." Položil jsem mu hlavu na rameno, téměř hned jsem jí ale zase zvednul. ,,Ještě mě tak napadá, co kdybychom si dali takový slib?" Vyhrkl jsem nadšeně.
,,Slib?" Nechápal pro změnu on.
,,Sice na to zapomeneme, ale kvůli té události jsem dostal nápad. Mohli bychom každý tomu druhému do konce našeho necelého týdne něco slíbit a nesmíme to porušit." Dokončil jsem.

,,A co bys chtěl?" Podíval se na mě podezíravě.
,,Ty dva dny nebudeš pít." Řekl jsem rozhodně.
,,Cože?! To nemyslíš vážně!" Vyděsil se. To nevydrží ani pár dní bez alkoholu?
,,Myslím." Povzdech jsem si.
,,Fajn, pokud ty takhle, tak já chci aby jsi se nezajímal o mou minulost. Žádné otázky ani narážky na mou rodinu či mistra." Usmál se ďábelsky.
,,Platí, v neděli při západu slunce naše sliby končí a my si zase můžeme dělat co chcem." Usmál jsem se taky. Vybral si chytře, ale já to zvládnu. Třeba to bude náhodou víc pohodový když na to pořád nebudu myslet.

Ruku mi dal přes ramena a já se o něho opřel. Zavřel jsem oči.
,,Když už jsme u toho starání se o tebe, co kdybychom někdy zašli na večeři do restaurace? Zvu tě." Řekl jsem aniž bych se pohnul.
,,To asi ne..." Znervózněl.
,,Proč ne? To nevadí, že jsi toho moc neochutnal, vyberu něco dobrého." Přesvědčoval jsem dál.
,,O to nejde... Já prostě nemůžu jen tak někam jít." Řekl smutně. Moc jsem tomu teda nerozuměl.
,,Jak to myslíš? Tobě vadí lidi? Nebo cizí jídlo?" Zkoušel jsem.
,,Ne, lidi sice rád moc nemám, ale zvládl bych to a snědl bych cokoliv co bys mi vybral, opravdu, spíš, jde o to, kdo jsem... nemůžu jen tak někam jít a riskovat, že by mě poznali, nosím vždycky kapuci, ale tam bych jí mít nejspíš nemohl a navíc si chci večer s tebou užít, ne se jen ohlížet jestli někdo náhodou nevolá tajně policii a co je hlavní, kdyby tě se mnou někdo viděl a dozvěděli by se to hrdinové, měl bys problém a to nechci." Řekl smutně. Chápu, tak o to jde... Je škoda, že se musíme stýkat takhle tajně a dávat si pozor jestli nás spolu někdo nevidí. Dřív možná mezi lidi chodil, kdyby ho někdo poznal, jednoduše by ho odtamtud dostal Kurogiri, ale teď nemůže kvůli mě. Však já to nějak vymyslím...

,,Rozumím, promiň že ti to tak ztěžuju, ale my to nějak zvládneme. Vlastně... když jsme to nakousli, možná bychom měli vymyslet jak to uděláme." Povzdech jsem si. Nechtělo se mi do toho, ale jednou to vyřešit musíme.
,,No jo." Řekl otráveně a ruku ze mě sundal, já svoji hlavu taky a normálně jsme si sedli.

,,Tak, chceš být záporák?" Podíval se na mě stylem, že ho to hrozně otravuje, ale já se mu vlastně ani nedivím. Ihned jsem zavrtěl hlavou v nesouhlas, ze mě záporák nikdy nebude, já chci lidem pomáhat.
,,Ale notak! Proč ne? Pomysli na všechny ty lidi co se ti smáli, že nemáš quirk! To se jim ani trochu nechceš pomstít?!" Rozhazoval rukama. Asi mu došlo, že když jsem neměl quirk byl jsem terčem posměchu.
,,Ne, nezlobím se na ně, a kdyby ano, tak vím, jak je to kruté, a proto to nebudu dělat ostatním." Zavrtěl jsem znovu hlavou. ,,A proč ty nechceš být hodný?" Zeptal jsem se zase já, nemá ani smysl se ho ptát jestli chce být hodný, odpověď je mi jasná, takže radši rovnou proč.

,,Teď toho nemůžu nechat, chci je zabít, všechny, a to taky udělám." Zadíval se mi naprosto vážně do očí.
,,Mě zabít nechceš." Poznamenal jsem.
,,Tebe mám rád." Odpověděl jednoduše.
,,I přesto že máš rád mě, chceš ale zabít všechny které mám zase rád já, a to ti prostě dovolit nemůžu." Podíval jsem se na něj zoufale, tohle je naprosto nemožné vyřešit.
,,Ty bys taky neváhal, kdyby jsi měl příležitost zabít All for one." Řekl ostře.
,,Ty zase kdyby jsi měl příležitost zabít All Mighta." Řekl jsem smutně. ,,Tohle je přesně ten problém, jsme naprosté opaky, povahově, posláním, cílem, prostě vším, já jsem nástupce symbolu míru a ty císaře temnoty, tohle nejde jen tak vyřešit." Zhodnotil jsem. Nikam to nevede.
,,Vše by bylo jednodušší kdyby jsi se prostě přidal k nám." Zavrčel potichu a podíval se dolů z budovy. No jo, je jedno, že je o čtyři roky starší, je prostě trochu tvrdohlavý.

Bylo ticho, nikdo nevěděl co říct. Překvapivě to ale prolomil on.
,,Nejsme... Ehm... Nejsme přeci úplné opaky... Máme červené boty." Začal trochu rozhozeně. Jednu nohu si dal nahoru a natočil se víc ke mě. ,,A... Máme se přeci rádi ne? To stačí..." Podíval se mi do očí trochu zoufale. Tohle jsem upřímně vůbec nečekal. Co to do něj vjelo?
,,Samozřejmě, že ano, miluju tě nadevše. Co tak najednou?" Zasmál jsem se a sledoval to utrápené stvoření.

,,Já jenom...chtěl jsem najít něco co máme společného aby sis nemyslel, že jsme jiní a nemůžeme spolu být..." Hrál si s tkaničkou na svojí botě, vlastně, vážně je máme oba červený, je to docela vtipný.
,,Neboj se, nikdy bych tě kvůli tomu neopustil, něco vymyslíme a zvládneme to, je mi jedno jestli to budu muset tajit spolužákům, hrdinům, All Mightovy nebo mámě, překonám to a budu tě milovat." Pohladil jsem ho po vlasech, to ho donutilo se na mě podívat zase zpátky.

Jen tak jsme se dívali do svých očí a nic neříkali. Opatrně mi vzal ruce a nahnul se blíž. Jeho oči naprosto planuly touhou a chtíčem, vsadil bych se, že ty moje taky.

Přisál se mi na rty a začal mě vášnivě líbat, ale přesto docela jemně. Jeho rty možná byly popraskané a suché, ale mě to bylo jedno, ať vypadaly jakkoli, byli jednoduše dokonalé. Hned jsem se zapojil, vyprostil si ruce z jeho malého sevření a hodil mu je okolo krku, on ty svoje přesunul na moje rudé tváře. Jazykem mi vklouzl do pusy a začal ochutnávat.

Nakonec se odpojil aby se nadechnul. Srdce mi bilo jako splašené a moje plíce zase začali přijímat kyslík.

Zadíval se mi znova do očí.

Celé to bylo tak nádherné, zapadající slunce házelo nejrůznější odstíny žluté a oranžové, vítr příjemně foukal a lidé pod námi vypadali ve srovnání s námi a naší láskou jako mravenci.

,,Miluju tě, Izuku."

Ano, toto je opravdu pouze kapitola o rozhovoru a vlastně je docela krátká, ale řekněte, copak tohle není dobré zakončení? Snad se vám líbilo a přišlo vám to alespoň trochu pěkné a možná i romantické. UwU

~1226 slov~