IN LOVE WITH VILLAIN (shigadeku) [1]

(6) Co tu dělá...

SHIGARAKI'S POV

Už jsou to tři dny a já chcípám. Jak je možný že já si vytvořím vztah k někomu jako on?! Musím ho zase vidět, chci zase vidět tu jiskru v jeho očích, ty krásné pihy na tváři, a ty zelené rozcuchané vlasy. Je prostě strašně roztomilý.

Šel jsem před zrcadlo a podíval se na sebe. Pak jsem začal svůj rozhovor s odrazem.
,,Přiznej si to, nikomu se nikdy líbit nebudeš, máš mastný vlasy jak salám, jsou rozcuchaný že by je nikdy nikdo neučesal, kůži máš suchou a bílou jak stěna, celé to doplňuje krvavý krk se spoustou jizev a strupů, rty popraskaný a ještě ke všemu s jizvou a červené šílené oči zabijáka, které taky doplňuje jizva, proč mají vlastně záporáci ve filmech jizvy přes oko? Třeba ti s jizvou, jsou ti co se nikdy nezmění a prostě jako záporáci umřou než aby obrátili." Povzdechl jsem si. ,,Jsem prostě hnusnej." Poznamenal jsem sobě.

No nic, stejně ho chci vidět, dneska půjdu k U.A., byl bych radši kdyby si mě nevšiml a já ho mohl prostě pozorovat, ale nevím co se stane.

Prošel jsem chodbou a pak barem, Kurogiri se na mě podíval trochu starostlivě, od našeho krásného rozhovoru jsem se ani neukázal, zavřel jsem se v pokoji a přemýšlel, smůla, já se nezdržím. Zamířil jsem si to ke dveřím z baru.

,,Odcházíš?" Ozval se, prostě mu to nedalo, ať si hraje na co chce, já vím že se o mě bojí a od zatčení mistra dvojnásobně.
,,Jo, jdu se projít." Pokračoval jsem bez jediného pohledu až jsem nakonec za sebou zavřel dveře. Sešel jsem schody a na chvíli se zastavil, nandal jsem si kapuci a vyrazil.

Šel jsem směrem k U.A., což je tak hodina pěšky, moc mi to nevadilo, alespoň se projdu a navíc za to abych ho viděl mi to stojí.

Hypnotizoval jsem zem, nehodlám riskovat, že mě někdo z těch parchantů okolo pozná, ačkoli to nebylo moc pravděpodobné, každý si jenom někam spěchá a všímá si svého, o druhé se nikdo nezajímá, proč taky? Vždyť mají přeci ty skvělé 'hrdiny' co každému pomůžou. Stejně jsou to tupci, věřit takovým nesmyslům, všechno jsou to jen nesplnitelné sliby a co z toho? Nic. Nemá cenu chránit něco tak zkaženého jako je tenhle svět, všichni jsou to kreténi, hrají si jak jim jde o mír a při tom zastavují násilí jen pomocí dalšího násilí a jde jim jen o prachy. Jak si vůbec mohl ten 'užasný a skvělý' Stain myslet, že zrovna All Might je jiný, že on je dobrý? To je kravina. Naprostá pitomost. Je z nich úplně nejhorší.

Zadíval jsem se na svoje boty. Červené s bílou podrážkou a černou tkaničkou, jsou hodně podobné jako ty Midoriyovi. Nad tím jsem se musel pousmát. Ach Izuku...

DEKU'S POV

Konečně nám skončilo vyučování. Uraraka, Iida a já jsme se dohodli, že zajdeme do cukrárny. Nakonec se nám podařilo přemluvit i Tsuyu, Kirishimu a Denkiho.

Bylo to fajn, takové příjemné odpoledne s kamarády, nebo to jsem si alespoň myslel, celou dobu jsem měl pocit, že nás někdo sleduje, to bylo nepříjemné, ale když jsem se už po několikáté rozhlížel bez toho abych někoho zahlédnul, nechal jsem toho, aby si o mě ještě spolužáci nemysleli, že jsem paranoidní.

V cukrárně jsme si sedli na sedačky, já byl na kraji a naproti mě Kirishima. Všichni jsme si objednali čaj a nějaký dortík, já si dal jahodový.

Bylo to fajn, kecali jsme, smáli se, prostě sranda, za chvíli nám servírka přinesla objednávky, ale když přede mě položila červený dortík na světle modrém talířku, zarazil jsem se. Už zase ho všude vidím. Zatřepal jsem hlavou a znovu se usmál, teď nebudu smutný.

Povídali jsme si dál a já se zadíval z okna. Naproti kavárně byl park, byl to pěkný pohled, všichni ti lidi tam se smáli a užívali si. Jen jeden, zabloudil jsem k němu očima, seděl na lavičce, bokem k nám, byl úplně sám. Počkat! Osoba se světle modrýma vlasama mě nenápadně pozorovala jedním červeným okem. To je Shigaraki!