IN LOVE WITH VILLAIN (shigadeku) [1]

(4) Konečně...

SHIGARAKI'S POV

Vzbudil jsem se ve své posteli. Počkat, já jsem usnul? Kdy? Byl jsem pořád v mikině ve které jsem umíral vedrem, už mi nebylo tak špatně, jenom mě trochu bolela hlava. Posadil jsem se a rozhlídnul, na židli seděl Midoriya s opěrnými lokty o stůl. Hned se na mě otočil.

,,Co se stalo? Co jsi udělal?" Zeptal jsem se podezíravě, ale stále poněkud ospale.
,,Obvázal jsem ti tu nohu, byl jsi asi vyčerpaný, takže jsi zamumlal něco ve stylu 'dobrou noc, brokoličko', svalil jsi se na postel a usnul." Nevěřícně jsem na něj koukal. Co to má sakra znamenat?!

,,Na jak dlouho?" Zeptal jsem se ještě.
,,Asi tak na půl hodiny." Otočil se ke mně už celým tělem.
,,A co jsi jako celou tu dobu dělal?" Došlo mi najednou.
,,Nic, seděl." Vypadal, že mluví pravdu, ale tohle mu mám věřit?

Jedním prstem jsem se začal škrábat na krku. ,,Jak se tohle mohlo stát?" Zamumlal jsem si pro sebe.

,,Myslím, že jsi stratil hodně krve, byl jsi unavený a ta vodka tomu taky zrovna nepomohla." On mě slyšel?! Nemůže toho chvíli nechat?!

Trochu jsem zavrčel a škrábal se silněji. Jak? Jak jsem mohl udělat takhle debilní chybu? Dávno mohl utíct, nebo si zapnout polohu, zjistit kde je a zavolat policii, mohly by nás klidně přepadnout zatímco já jsem tu spal!

Začala se mi zase trochu motat hlava a krk jsem si drásal už všemi prsty.

Co s ním mám teď udělat?! Přetvařuje se jenom aby to mohl všechno říct hrdinům a pak nás zatknout? Mám ho zabít? Proč ho, ale nechci zabít? Proč on nechce zabít mě? Co teď?! Co mám teď dělat?! A kde je sensei když ho potřebuju?! Vždycky tu pro mě byl a sliboval, že vždy bude, tak proč teď není?! Teď když si nevím rady!

Začal jsem být hodně zoufalí a myslel jsem, že snad omdlím.

DEKU'S POV

Naprosto šíleně si drásal krk a vypadal že se snad zhroutí. Co se mu stalo? Co ho tak rozrušilo? Vždyť vypadá, že sebou opravdu každou chvíli sekne a nebo se snad rozbrečí.

Pomalu jsem vstal ze židle a přistoupil k němu, posadil jsem se vedle něj na postel a sledoval to neštěstí. Chytl jsem ho za rameno.
,,Hej." Snažil jsem se aby si mě vůbec všimnul, ale byl naprosto mimo.
,,Shigaraki?" Zkoušel jsem to dál.
,,Notak, klid, klid, je to v pohodě..." Začal jsem ho utěšovat a při tom ho hladit po zádech. Zklidnil se mu dech i tempo škrábání, vyděšený pohled měl upřený do podlahy nebo spíš do prázdna.

Najednou jako by se probral a rychle se vymrštil do stoje, trochu se mu sice podlomilo koleno, ale už nespadnul. Zacouvat až ke zdi, kde se opřel zády. Očima tikal přes celou místnost až upřel dlouhý pohled na mě. Moc jsem nechápal co se teď stalo, ale měl jsem opět to divné nutkání mu pomoct.

,,Promiň... a díky." Odvrátil pohled jinam. Jenom jsem kývnul, nevěděl jsem co na to říct. Podíval jsem se na jeho obvázanou nohu a napadla mě otázka. Myslím, že mu nebude změna tématu zrovna vadit.

,,Jak se ti to vlastně stalo?" Zeptal jsem se tedy do trapného ticha. On se podíval zpět na mě a pak na svou nohu.
,,Řekněme, že některé věci nešli úplně tak jednoduše jak jsem si myslel." Pronesl trochu se smíchem. ,,ale stejně si to odskákal, sráč jeden." To poslední si nejspíš dodal už jen pro sebe, ale já to stejně slyšel. Nejspíš ho zabil.

,,Tak pojď." Povzdechl si a vydal se ke dveřím.
,,Kam?" Zeptal jsem se zvědavě, on ale neodpověděl, nechtěl jsem to z něho páčit a tak jsem radši prostě šel za ním. Zamířil si to zpátky do toho baru, sice pořád ještě trochu kulhal, ale chodil už docela obstojně na to, jak byla ta rána hluboká.