Fireproof //Narry-ff [cz]//

5.part

38..39..40..41..42....

Po čísle 42 jsem těžkou činku položil na stojan a s hlasitým vydechnutím pověsil ruce dolů. Každý pohyb, každé zvednutí-pokaždé, když jsem se jen pokusil zahýbat se svalem na ruce, tělem mi projela ostrá bolest. Nebudu vám lhát, nejraději bych si v tu chvíli mé ruce utrhnul, aby ta neskutečná bolest skončila. Nikdy jsem nebyl takové to bebíčko, které při každém šťouchnutí začne brečet a tak si vždy zajistí pozornost, to ne. Ale tohle na mé tělo bylo moc. Nikdy jsem nebyl nadšenec do sportu nebo posilování. Ve škole jsme běhali, proskakovali překážkami, tahali figuríny, dělali atletiku a někdy třeba hodinu klikovali. Ale mé tělo bylo pírko oproti závaží, které mi způsobovalo bolest.

,,Horane.."zvolal nespokojeně Emilian, který se rád zapojoval do "hry" mezi mnou a Harrym. Nechápal, že je to jen mezi námi dvěma. Protočil jsem zoufale očima a ruce zas natáhl k černé tyči. Může se začít zas odznova. Neměl jsem ani půlku, a moje ruce už žádali konečnou. Přál jsem si, ne, já jsem chtěl, aby nahlásili výjezd a já mohl místo téhle zbytečnosti dělat své vysněné povolání. Jenže lidi se zřejmě rozhodli, že raději nechají všechno shořet, než aby mi přerušili posilování.

43..44..45..46..47..48..49..50..

Půlka byla za mnou a já se slzami v očích pokračoval dál. Mezi mými hlasitými vzdechy a výdechy se do mých uší dostal hlasitý smích celé té namyšlené bandy, která se považovala za vládce stanice. Dodělal jsem další desítku zdvihnutí a po tváři mi stekli první kapky slz. Nechtěl jsem před nimi brečet. Nikdy bych neklesl tak nízko. Ale bolest způsobená zvedáním přímo škemrala o to, abych se pro ní rozbrečel. Abych jí ukázal, jak moc slabý jsem. Správný hasič by měl uzvednout cokoli, ale určitě nebudu vytahovat stokrát 80-ti kilovýho chlapa. To se raději přejmenuju na kuře.

78..79..80..81..82..83..84..

Už na to seru! Vážně že jo! Ať mě klidně zmlátí, mě je to fuk! I když, možná mi to fuk není.

91..92..93..94..95..96..97..98..99..100!

Mé srdce i s rukama radostně poskočilo a já se s bolestným výrazem ve tváři zvedl z lavice, která pro mě byla po celou hodinu utrpením. Ano, hodinu mi trvalo 100-krát zvednout tu debilní činku.

,,Ale, ale, ale..kuřátko už docvičilo?"usmál se namyšleně Harry s jeho partou za zády.

,,Jo.."sekl jsem po něm a možná toho i zalitoval. Nevěděl jsem, jaká bude jeho reakce. Sere ho mé mlčení, bude ho tedy srát i odmlouvání a odezva? Toť otázka.

,,A vystrkuje i drápky?"přidal se i Emilian a dostal od Joshe štiplavou facku, což mezi nimi vyvolalo hádku. Přeci alespoň jeden z nich má mozek a ví, že kuře drápky rozhodně nevystrkuje.

,,Tak když už máš hotovo, můžem pokračovat, ne?"poukázal hlavou na věž, která také neměla zrovna nejlehčí závaží. Moje ruce už jsem nemohl ani zvednout, natož ještě tlačit několikrát  tyč s těžkým závažím dolů. Co několikrát! Určitě by mi dal zas stovku! Né-li víc! Moje ruce škemrali o to, abych se vzepřel, ale můj mozek mi říkal, abych jim ukázal, že žádné kuře rozhodně nejsem. ,,Tak pojďme.."chytl mě za bolavou paži a já sykl. Nebral na mě žádné ohledy, a absolutně ho nezajímalo, že mě ruce bolí. Klidně se mnou pomalu hodil o sedačku a ještě se zasmál. ,,Prosím..další stovka čeká.."mrkl směrem ke mně a zas odešel dělat své věci. Pohodlně jsem se posadil do sedačky a sekaně vydechl.

Dokaž jim, že nejsi slabý! Ukaž jim, jak silný dokážeš být!

Tato slova mi vždy zazněly v hlavě. Můj otec byl velmi moudrý a vždy mi dokázal s čímkoli poradit. Nikdy mi tedy neporadil úplně. Mluvil v hádankách, a já vždy musel uhodnout její správné řešení, abych dostal svou odpověď. Po letech jsem jeho hádanky neřešil tak zdlouhavě, pochopil jsem je hned. Ale, kdo mi poradí teď, když je můj otec mrtvý a matka s ním? Ani se nestačili dozvědět, že jsem to vážně dokázal, že jsem se vážně stal hasičem. Byli by na mě hrdí. Tedy, oni na mě byli hrdí i přes to, ale určitě by byli rádi, že jsem si vyplnil sen. Nikdy jsem se s jejich smrtí nevyrovnal úplně. Od té doby, co jsem je navštívil naposledy na hřbitově, jsem na téma rodiče už nechtěl vícekrát vzpomenout. Věděl jsem, že kdybych na jejich smrt myslel stále dokola, už bych nikdy nebyl šťastný. Ale ta bolest z jejich smrti tu stále byla, byla silnější než ta, která právě ovládala mé tělo. Ale nikdo kromě Demi a příbuzných o smrti rodičů nevěděl, nejspíše to bylo i tak lepší.