Neotáčej se, zůstaň se mnou![IwaOi]

1. Kapitola

Příběh bych chtěla věnovat svým přátelům, kteří mě plno podporují v kreativitě, ale taky keitsukishima2709, děkuji za podporu a nabrání chutě zpátky ke psaní!

Jsem Hajime Iwaizumi, eso týmu Aoba Johsai, který se nachází na škole Seijoh v prefektuře Miyagi. Nikdy jsem neměl o nic zájem, nepočítaje tedy rodiny, což je samozřejmost, ale mým hlavním důvodem k životu a zálibou je volejbal, sport který mě spojuje aspoň na chvíli s ostatními a já si nepřipadám tak odlišný od všech. Někdo by si řekl, však je to jen blbý sport, co na tom můžeš milovat, okolo je spousta krásných dívek, různé akce, užívej si, ne? Není to lepší než se honit za míčem i když víš, že nemusíš zaskórovat? Upřímně kdybych si měl vybrat mezi tímhle typem života poněkud divočejším od toho mého a mým klasickým nezáživným, stále si budu vybírat ten svůj. Pocit, který zažívám, když můj smeč zasáhne plochu soupeře, pocit kdy prorazím přes trojitý blok, veškeré napětí, které se rozléhá v mé krvy, pachuť vyprahlosti v ústech, pokud se hra prodlouží do 3. setu, je nenahraditelný.

Z mého poněkud básnění mě vyrušil pískot budíku, byl začátek týdne, tudíž pondělí a já se musel nachystat do školy. S nepatrnou neohrabaností jsem vstal, namířil si to do koupelny abych si opláchnul obličej, jenže před zrcadlem běžný šum v uších vystřídala hlasitá myšlenka, která mi rozlehla husinu po celém těle "Máš sice pocit, že žiješ, ale vnitřně jsi mrtvý". Tahle myšlenka, mi vyrvala dech, chvilku jsem se musel probrat z tohohle lehkého šoku a při dělání si snídaně a obědu do školy, jsem nad tím musel zauvažovat, že něco na tom vážně bylo. Měl jsem sice všechno, milující rodinu, věrného přítele už od dětství, koníček, ale něco tomu chybělo, všechno jako by se zdálo jen povinností člověka, to je ten rozdíl který mě dělil od ostatních. Tuhle myšlenku jsem zahnal do rohu, rychle jsem se oblékl, nachystal a než jsem se naděl, zvonek u mého domu značil příchod Oikawi, byl to můj kamarád už od základky, jediný, který nekladl rozdíly mezi mým a tím jeho životem a nepokládal ten můj jen za hromádku neštěstí. Otevřel jsem mu a hned co jsem tak učinil, spustil "Yohooo, Iwa-chaan měli bychom si pospíšit!" Řekl Oikawa tím svým otravným hlasem, který se v mém domě rozléhal snad až do prvního patra a společně jsme vyšli. Většinu cesty jsme promluvili hlavně ohledně školy a také o tom, že se rozešel se svou přítelkyní, takže jako pravý kamarád jsem se mu snažil pomoct, nebyl jsem ale nikoliv v tom dobrý, tudíž pak do mě začal rýpat, že jsem bezcitný a kdy si konečně najdu já někoho, že by se chtěl i někdy sám starat o děti jako strejda aby z nich byly tak úžasní lidé jako je on sám. Věnoval jsem mu pohlavek a zamručení, neměl jsem rád debaty o mně a vztazích, něco se třeba kolikrát rýsovalo, ale nevyšlo to, ta dívka by byla jen nešťastná, chtěla by žít, kvést, ale já bych vedle ní jen postupem času uvadal a kazil tak její krásu, bránil vývoji, tohle by si vážně nezasloužila. Než jsme se nadáli, byly jsme u školy, každodenní rutita Oikawi a jeho poznání kolik toho snese než dostane cukrovku se blížil a to v podobě hloučku holek, které milovali jeho vzhled, už 20 metrů od nás začali na něj křičet, aby ochutnal jejich sušenky, že je pekly až do noci a kvůli tomu nemohly se učit na testy, tsk je to snad problém Oikawi? Mrkl na mě, zda-li bych mu nemohl pomoct a tak jsem jej vzal za lýmec naší teplákovky a dělal ze sebe znovu nabručeného chlápka který nechce s ničím ztrácet čas, inu, to víte i náš gentleman Oikawa Tooru měl svoje nervy a co je moc, to je dost.

Když jsem jej dostal ze spárů dívek, zašli jsme do klubovny, kde jsme se rovnou i převléky na ranní trénink, kdyby mi ale předtím někdo řekl, že jsem jej radši měl nechat na pospas jeho osudu, možná bych tak udělal a ještě si pomohl.