Neotáčej se, zůstaň se mnou![IwaOi]

Všechno zlé je pro něco dobré

Má únava se rozléhala po celém těle, 1:1 pro oba týmy, postupně jsme se doháněli, bod po bodu, ale jeden bod přeci jen z ničeho nic chyběl, má mysl přestala fungovat a už jsem naplno nemohl využívat 100% svého týmu, z každého jedince, byl jsem vážně upadající král z trůnu, rozdrcen sám sebou a prohrou, která nadcházela, pokud něco nevymyslím. Podíval jsem se na Iwaizumiho, sotva držel oči otevřené, vypadal, že brzy omdlí, musel jsem jít do risku a eso z toho vynechat, míč pomalu letěl ke mně ze skvělého příjmu našeho libera a já mrkl na Kindaiho, když tu z nenadání, vidím periferně Iwaizumiho se tahat za vlasy, něco se dělo, to ticho, které maximálně narušoval pískot drhnutí našich podrážek o naleštěnou podlahu, narušil Iwaizumiho křik. Křik tak hlasitý, že se divím, že přitom nevydávil ze sebe plíce "Neotáčej se, zůstaň se mnou!" v tu chvíli, veškerá energie, jako kdyby můj poslední život do mě vjel a já viděl, jak se Eso blížilo. Vyšší nahrávka, trochu od síťe, avšak velmi rychlá, Iwaizumi do ní může dát všechnu sílu, to měl on rád. Nepřemýšlel jsem, co se bude dít, jel jsem podle instinktu. "ESO!" zakřičel jsem já nazpátek a dal do mé nahrávky, poslední nahrávky na vyšší střední vše. Nikdo jsme se nepodívali, jak to dopadlo, pouze jsme slyšeli obrovskou ránu a následně jen písknutí. Podívali jsme se nahoru, kde bylo skore "33:32" pro nás, my jsme vyhráli, my jsme je porazili, nemohl jsem tomu uvěřit, skočil jsem na ty svoje idioty a začal šíleně brečet. Nikdy bych to nedělal, ale tohle bylo pro mě prostě moc, všichni jsme brečeli a smáli se, když jsem v pozadí uslyšel i nářek členů Shiratorizawi, bylo mi jich líto, ale tohle bylo pro mě více emotivní.

O našem vítězství se psalo všude a mluvilo též. Když jsme se vrátili do školy, naši učitelé, přátelé, všichni byly na nás pyšní, přáli nám a já jsem měl ještě větší zástupy fanynek, tohle mi fakt nebude chybět, doufejme, že na univerzitě takhle to fungovat nebude, i když jsem vážně nádherný! Což mi připomíná, že došli výsledky, řekl jsem Iwaizumimu, aby potom přišel na naše obvyklé místo, kde byl i náš první polibek s rozhodnutím o přijetí nebo ne, potom jsem nechal den jen plynout okolo mě. Obědové pauza byla tu a já se vydal na oné místo, růžové květy vystřídaly tu a tam zelené, ale stále ta růž tam byla. Iwaizumi přišel, držel rozhodnutí, ale prsten neměl na ruce, přišlo mi to divné, stresující, ale zároveň jsem se snažil držet v klidu.

Přišel jsem na smluvené místo s Oikawou, musel jsem mu to říct, jenže co mám přesně říct? "Promiň jsem ubohý Hajime, co by nezvládl udržet vztah i přes vše" nebo "nejsi mi dostatečně dobrý"? Co mám dělat? Jedno jsem věděl, musím mu to říct, i když vím, že to jen tak nedostanu z hlavy. "Tōru" řekl jsem vážně a posadil se za ním, on se však usmál a podíval se podezíravým pohledem na mě, byl i tak roztomilý. "Tōru, je mi to vážně líto, ale naše láska nebude akceptována nadále, chci ti ale říct, že tě miluji, ale nemělo by to smysl, přes školu bychom se neviděli a víkendy nebudou také moci vyjít, protože se budeme muset oba soustředit, já-já  se omlouvám, miluji tě Tōru, hroz-" tu mě zastavil a políbil mě, nebrečel, usmíval se a vypadalo to, že se brzy bude smát. Do rukou mi dal jeho rozhodnutí a se slovy přečti si to a rozhodni se pomalu odešel. 

"Tōru Oikawa, byl jste vybrán na naši univerzitní školu v prefektuře Miyagi, obor medicína"

Když jsem to četl, nemohl jsem tomu uvěřit, celou dobu mi to ten idiot tajil, nenechal jsem uplynout ani minutu a běžel jsem za ním. Když jsem jej viděl, skočil jsem na něj zezadu a objal jej se slovy "Shittykawo, proč jsi to udělal ty hlupáku" a bouchnul jsem jej do hlavy, on se jen zasmál a mrkl na mě, věděl jsem, že naše cesty neskončí, že už nás nikdo a nic nerozdělí, miluji ho a on mě, mám vše co jsem chtěl a vždy budu chtít.

~O 6 let později~

Pomalu jsem vytahoval klíčky z kapsy, jemně se podíval na svůj prsten a plný stresu si prohrábl vlasy, jsem vážně idiot, proč jsem nezareagoval dříve, takhle jsem došel o to, co jsem vážně chtěl mít, možná hlavně vidět. Položil jsem klíčky na stůl a pohlédl z okna, když v tu, jsem uviděl mezi dveřmi do našeho pokoje Oikawu, stál v zástěře, protože zrovna dělal jídlo, přišel ke mně a já jej jen jemně s úsměvem pohladil po tváři "Yahoo Iwa-chan" řekl ten trouba svým hlasem a hned jsem jej políbil. Když jsme byly v romantické chvilce, něco ji narušilo, tlak na mé noze, který se zvětšoval a pak zamručení se slovy "A já jako nic?" Byl to náš syn Kibou, jeho jméno znamenalo "Naděje". Proč zrovna naděje? To bylo to, co nám pomohlo s Oikawou vydržet, dát se dohromady a vše. Abych to vysvětlil, teď už bych mému muži neměl říkat Oikawa, ale Tōru Hajime. Rok Zpátky jsme se vzali, bylo to krásné, všude všichni, dokonce lidi, které jsme nečekali, též byly spolu! Následně jsme se rozhodli adoptovat si dítě, přímo z porodnice, takže jsme mu mohli dát jméno, žili jsme jako jedna šťastná rodina, tu a tam jsme s Oikawou trénovali děti volejbal, ale jinak jsme naši karieru vzdali. Měl sice nabídky do národních týmu, ale Oikawa zůstal věrný rodině. Naše rodiny to vzaly v pohodě, s tím, že se max dohadují, kdo bude mít vnuka dříve, jestli moje matka nebo matka mého muže, bylo to šílené. Po jídle jsme všichni usedli na sedačku a když se nás Kibou zeptal, jak jsme se poznali, Tōru začal vyprávět, já mezitím vzpomínal a blaženě se usmíval.

"naše rty patřily k sobě a já i on jsme to pochopili."

"naše rty vskutku patřily do sebe a už nikdo nikdy je nesmí rozdělit."

"Miluji tě"

"Nemůžeš přejít z mám tě rád na miluji tě za jednu noc" 

"Pokud jde o tebe, tak ano."

"Tōru, moc se mi to tu nelíbí, co když mi spadneš, co bych pak bez tebe dělal?"

"Pak bych snad zůstal na tvé mysli, tak jako Ophelie z Hamleta od Shakespeara."

"Tak, jako měsíc nemůže být bez svojí drahé paní noční oblohy, tak já nemůžu být bez tebe. Od té doby, kdy jsme se poprvé políbili, jsem přemýšlel, co se to děje v mojí hlavě a teď už vím, Hajime Iwaizumi, můžu být poctěn a staneš se mým partnerem? Oficiálním partnerem?"

"Neotáčej se, zůstaň se mnou!"
-

----------------------------------------------------------

Tak vážení, děkuji všem za pozornost a jsme na konci. Vím že tenhle díl byl hodně uspěchaný, al jsem seriozně bez nápad a se solidní depresí, že se s vámi budu muset rozloučit, to samé i s povídkou, možná udělám nějaký speciál, tak nevěště hlavu. Děkuji moc za vaši podporu a nezapomeňte, když je ta škola.. Nic není nemožné, jen je to těžké! Mám vás všechny ráda! <3