Neotáčej se, zůstaň se mnou![IwaOi]

28. Kapitola

Má sprcha, měla sloužit hlavně k uklidnění toho, co Oikawa způsobil, myslel jsem, že láskou jej zabiji, ale nemohl jsem se na něj jen tak zlobit, extra za mou přitažlivost nemůže. Rozhodl jsem se jít k němu, už teď mi celkem chyběl. Když jsme ale vystoupil ze sprchy, uviděl jsem jej, díval se na mě a já se jen na něj podíval pohledem, že jak dlouho tam je. Přišel ke mně, vzal si mě kolem pasu a začal mě líbat, z mé paralýzy mě probudil fakt, že Oikawa nejspíše chtěl bát ten nahoře, což jsme mu dal najevo, že prostě to takhle fungovat nebude, jen mě vysadil u umyvadla a polibky šel níž a níž k mému údu, který pak začal sát, ještě předtím však zapnul sprchu, aby nebylo nic slyšet. Musel jsem říct, že to, co dělal se mnou Oikawa bylo snad nemožné, jeho pohyby, věděl co a jak a musím uznat, že dávicí reflex vážně nemá. Když jsem ucítil, že budu, Oikawa to též poznal, nechtěl jsem se udělat do jeho úst, ale on tak učinil a vše spolkl, vážně je to idiot a vše bude dělat proti mě. Jen jsem jej obejmul se slovy "miluji tě" a věnoval mu polibek.

Náš víkend utekl, většinou jsme jej proleželi a jen sledovali pár věcí na přípravu před Shiratorizawou a byl tu ten osudný den. Fanoušci, rodina, spolužáci šíleli, vůně právě vyčištěné tělocvičny se rozléhala všude a náš král stál před námi, hledící do světel, s rukou nad hlavou, byla to i přesně ta, kde jsme měli prsten, dal jsem ji tedy i vedle něj, pohlédl na něj a tu a tam se i dotkl. Oikawa se na mě usmál sebevědomě a společně jsme řekli "teď a tady, dnes je ten den, kdy společně prorazíme!" s těmihle slovy jsme vyšli do haly a začali s tréninkem. Ostatní týmy jsme smetly s výhrou 2:0, ale teď tu byl orel, který nám bránil v růstu, ať už jakkoliv, donutíme orla opustit naši krajinu a vyrosteme, jsme rostliny prahnící po lásce, světlu a především po splnění snů. S písknutím hra začala a my byly ponořeni do toho, naše poslední možnost, naše poslední možnost hrát za Aoba Johsai, tohle jen tak nenecháme.

První set jsme vyhráli, druhý set byl zase jejich a zbýval třetí, Shiratorizawa i my jsme byly na matchballu, každý vysílený, dokonce i mé nohy se tak tak pohybovali a jen jsem stál v pozadí, hledící na celý kurt, pomalu únavou zavírající oči, ostatní nebyly na tom lépe, tohle byl moment, kdy jsme viděl našeho krále padat, k smrti unaveného a poraženého, míč k němu přilítal pomalu a chystal se na nahrávku, viděl, že já už nejsem schopen, rozhodl se tedy využít vše z Kindaichiho, v tu se ale jeho prsten zablýskl a mě hlavou jelo milion myšlenek, které dokonale probudily mou mysl.

,,Iwa-chan, až budeme větší, budeme porážet každý tým, na který natrefíme!"

,,Iwa-chan, na vyšší střední už jej konečně porazíme!"

,,Iwa-chan, Moje dokonalá důvěra je k tobě. Najednou se cítím neporazitelný!"

"Iwa-chan, neotáčej se, zůstaň semnou!"

Můj tlukot srdce by se dal přirovnat rychlosti běhu nejrychlejšího tvora na světě, kapičky potu mi tekly po čele a malými pohyby jsem mátkou hledal něco před sebou. Nevěděl jsem, co to hledám. Nikdy jsem neměl přehled ve svých citech, za svých nejlepších časů, kdy jsem byl dosti stabilní, jediný pocit slasti který jsem prožíval, byl ten, když jsme jako vítězové po boku 'Velkého krále' odcházeli s lehčí pýchou na nose, či když při prohře pomalu upadali do jistých úzkostí jako květiny bez dostatku slunce a vody. Vše mi probíhalo hlavou, všechno co mi Oikawa řekl, veškeré sliby co jsme si dali s týmem, všechny ty šťastné dny, kdy jsme se smáli, ale i brečeli, kdy jsme chtěli s tím seknout, ale jako fénixové jsme znova z popela vyšli, s novou chutí. Mým motorem teď už byl hlavně Oikawa, náš velký král, který právě stál bez sil, ke kterému pomalu letěl míč a chystal se nahrát Kindaichimu. Chytl sem se za hlavu, jemně zatahal za vlasy a pomalu a jistě přes bolest, začal vnímat. Palčivou bolest na hrudi, mžitky před očima, pískání v uších, dříve pocit, který jsem nenáviděl, protože značil prohru, teď střídá energie. Vzal jsem všechnu, co mám a ze všech sil zakřičel "Neotáčej se, zůstaň se mnou!" Slova, která mi Oikawa věnoval, byl jediný co tu vždy stála já mu to dlužím. Podíval se na mě a Kindaichi pochopil, všichni jsme ožili a náš král, velký král, uchopil míč a s křikem "ESO!" mi nahrál míč na nahrávku. Letěl jsem, zavřel jsem oči na chvíli a dal do toho smeče všechno, veškerou sílu, emoce.

Rána jak z děla a písknutí, to bylo jediné co jsme slyšeli, vyčerpaní jsme padli an zem a pohlédli na skore " Aoba Johsai 33:32 Shiratorizawa". Vyhráli jsme, porazili jsme orla, stínícího naše slunce, všichni jsme vstali a s křikem začali brečet, tribuna s námi, nikdo to nechával, ani my.