Neotáčej se, zůstaň se mnou![IwaOi]

24. Kapitola

Poděkujte @keitsukishima2709,že mě dokopala to napsat, jinak nevím, jestli bych byla schopná se dokopat v tak 'brzkou' dobu. :D Příjemný den! <3

V tu neděli, kdy jsme se s Oikawou loučili, jsem věděl, že nachází chvíle, kdy zase dlouho neucítím ty jeho rty na těch mých, chvíle, kdy moje nejistota s otázkou, kterou mám už od pátečního večera, bude silnější a silnější. Když odcházel, nedal mi ani pusu, trošku mě to znejistilo, ale Oikawovi věřím jako nikomu jinému, tak jsem šel domů a nějakým zázrakem se mi povedlo usnout. Když jsem se vzbudil, byl už večer, rozhodl jsem se svoje stále rozespalé ego probrat a hodit na 120%, zavolal jsem Oikawovi, nezvedal to ani po 3 minutách čekání, mezitím moje ego kleslo a já se šel radši soustředit na učivo na zítřejší test ze světové literatury, tyhle testy jsem vůbec neměl v lásce, ale přeci jen, autoři pro to něco museli udělat, aby se dostali na tuhle špičku. Zničeho nic jsem slyšel moje vyzvánění, byl to Oikawa, mám to zvednout nebo ne? Rozhodl jsem se být v klidnějším stavu, to že jsme spolu strávili víkend, nemusí hned znamenat, abychom k sobě byly jak manželé.

Ráno, chladnější ráno, které však neslo do nosu trpkou chuť nového dne bylo najednou tady a když jsem se podíval pod sebe, ležel jsme na knížkách, samozřejmě, po dlouhé době jsem vypnul tak tvrdě, že se mi povedlo i lehce poslintat knížku, teď jsem byl vážně v háji. Nachystal jsem se a podíval se na hodiny, začal jsem nestíhat na trénink, upřímně jsem nevěděl, co je za den, absolutně nic. Když jsem viděl vysmátého Oikawu, který se na mě zubil už snad z 20 m, bylo mi najednou lépe. "Dobré ráno, Iwa-chan" řekl Oikawa vřele a dal mi pusu, dokázalo mě to plně probudit, dokonce jsem si uvědomil, že my třeťáci teď ráno nebudeme mít tréninky, takže jsem pospíchal zbytečně, ale proč by jinak Oikawa už na mě čekal jako obvykle? To mi trochu nesedělo. Do školy jsme to vzali přes park, klebetující o všem a ničem zároveň, dokonce i já se zapojil do konverzace. Když jsme byly v parku, zatáhl mě přes keře kamsi, následně jsem viděl tu nádheru, v podobě krásného jezírka a velmi nestabilního můstku, po kterém si Oikawa kráčel, vskutku vypadal jako král, ale má nejistota o něj byla větší a větší. Když poťapal vedle sebe, sedl jsem si vedle něho, ruku dal kolem jeho pasu a užíval si chvíli s ním, rozhodl jsem se probourat i to ticho mezi námi "Tōru, moc se mi to tu nelíbí, co když mi spadneš, co bych pak bez tebe dělal?" pouze se bezstarostně usmál, ještě mi neříkejte, že tenhle idiot s obrovským narcisismem má sebevražedné sklony "Pak bych snad zůstal na tvé mysli, tak jako Ophelie z Hamleta od Shakespeara." Jeho odpověď mě vážně překvapila, myslel jsem, že celou dobu dával pozornost mým rtům a ne mému výkladu, byl to úplně někdo jiný, donutilo mě to usmát se. "Řeku tady nemáš, tak mi neutoň v jezeře" přitáhl jsem si jej blíže, věnoval mu polibek a společně jsme začali probírat a vše uměl, byl jsem na něj pyšný.

Společně jsme se pak vydali do školy, respektive, do toho pekla a začali tak nejtěžší období našeho života, dříve jsme to tak nevnímali, ale já už teď věděl, že i když se naše cesty s Oikawou rozdělí, budu stále chtít být po jeho boku, i kdyby mě to mělo stát cokoliv, vykročili jsme a tak začali týdenní utrpení před dnem D, pískot v uších, hlasité dunění, nesoucí se až po podlahu a rozléhající se po celé budově, křik rodiny, učitelů spolužáků, Shiratorizawo, tentokrát tě dostaneme. Ne jen já a Oikawa, pro které to bude poslední šance, zazářit s naším snem, ale všichni, protože tým jsme v 6, ne ve 2.