Neotáčej se, zůstaň se mnou![IwaOi]

10. Kapitola

Příjemný večer, uvidím podle lenosti, možná napíšu i 3. kapitolu, nicméně doporučuji si k příběhu, respektive k posledním 2 kapitolám pustit tuhle písničku, nejsem přímo zastánce HS, ale tahle mi tak nějak pasovala, mějte se pěkně a dejte na sebe pozor!

"Jsi si jistý?" optala se mě dívka a já jen letmo kývl, nebyl jsem ze svého rozhodnutí nadšený, nic jiného mě ale nenapadlo dělat. Domluvili jsme se, že mám Oikawu pozvat na samotku u tělocvičny, pod třešněmi, poté mě propustila na trénink a odešla, ještě při převlékání jsem byl mimo a litoval svého rozhodnutí, ale bude to takhle lepší, pro oba. Po příchodu Oikawi vládlo lehce hrobové ticho, které pak narušil, nechtěl jsem mu to říkat tady, před tréninkem, i když proč se toho tak bojím, však spolu nejsme, jen jsme něco zkusili a jak sám říkal, bylo to nezávazné. Jenže ty víš moc dobře, že chceš aby to bylo závazné, projela mnou myšlenka, ale nedal jsem ji na povrch, mezitím se Oikawa zatřásl zimnicí "Jestli jsi nemocný, zbiju tě", řekl jsem a pomalu odcházel do tělocvičny. Oikawa byl dnes mimo, netrefoval se skoro do mé ruky a většina jeho nahrávek skončila zablokována, trenér jej proto posadil, vypadal ještě více deprimovaně, můžu za to já?

Po tréninku jsem jej pozval na místo, které daná dívka řekla, kývl, i když nevypadal nadšeně, já nejspíše nevypadal lépe. Hodiny utekly a byl tu oběd, kousek od východu na mě čekala dívka a když viděla Oikawovu pozornost na nás, zašeptala "Ohni se", udělal jsem tak a políbila mě na líčko, nic jsem z toho necítil, jen pocit viny a znechucenosti, dokázal jsem se upřímně vcítit do Oikawi, jelikož jsem jeho pohled cítil na svých zádech. Potom jsem za ním šel, vypadal fakt úžasně, to jsem si musel přiznat, jeho kaštanově jemné vlasy vlály jak hříva lva a při mém příchodu, se jeho koutky zvedly, avšak zavřel oči, to nebylo dobré, ale nejspíše možná je i unavený kdo ví, nikdy nebyl studijní typ, ale známky měl výborné. Přisedl jsem si a lehce ho popíchl "Vypadáš strašněji, než obvykle, co se děje?" na otázku mi neodpověděl "Kdo to je?" slyšel jsme najednou, postavil se a chtě nechtě jsem to říct musel, i když se značnou nechutí v hlase "Moje přítelkyně" políbil jsem jej naposledy do vlasů, jako kdybych se s ním loučil a odešel, svědomí mě dohánělo a já nemohl dělat nic jiného, než zase utíkat.

"Zvládl jsi to, nebo si mu to neřekl?" vykoukla za rohem dívka a hned se ptala, odpověděl jsem ji zakýváním, ona se usmála a obejmula mě, věděla, co pro mě Oikawa znamená a prakticky teď je velký risk, jestli jsem kromě našeho románku s Oikawou nepohřbil i naše přátelství, z toho všeho stresu mi bylo špatně, myslel jsem, že se asi pozvracím, nebo minimálně propadnu do země ze studu. Podíval jsem se za roh a viděl Oikawu, který měl hlavu v rukách, lehce se třásl a tu a tam sebou škubl, naposledy jsem ho viděl takhle, když jsme prohráli proti Shiratorizawě, už od nižší střední se zapřísáhl, že  na vyšší střední jej porazí, bylo to vždy pro něj zničující, pro celý tým, ale on to bral jinak. "Iwaizumi, posloucháš mě? Dnes musíme ještě zajít k našim, musím tě představit" vrátil jsem se zpátky do reálného světa a kývl, následně jsem už vůbec nevnímal svět a ani čas, Oikawa neustále hleděl z okna ve třídě a já na něj, nemohl jsem snést tenhle jeho pocit, zvláště, když jsem to zavinil nejspíše já.

Byl trénink a Oikawa zavelel hlavně trénink příjmu, kondiční cvičení a smečů, prostě klasika, po dokončení tréninku, řekl, že tam zůstane déle, trenér mu věřil, jen mu řekl, že se nemá moc přetěžovat, že už má tak špatné koleno, aby si jej ještě více nepokazil, nechal jsem jej v tělocvičně a odešel do parku, kde jsme se s Oikawou prvně tak bavili nejvíce ohledně mé orientace, posadil jsem se na lavičku a hleděl na hvězdy čekajíc až přijde i dívka, protože jsem musel ještě k ní, přišla chvilku potom, co jsem ji vzpomenul, já se stále upnutým zrakem na hvězdy, se slovem "Tōru" na rtech jsem fascinoval každou, bylo to nostalgické, jako malý jsme chtěli s Oikawou být kosmonauti, abych já mohl postavit vlajku s Godzillou a Oikawa chtěl jako první být na měsíci, krásné to vzpomínky.