Hvězda nebo vrah?!

Jablečný džus

„Slyšeli jste o tom prý sem má přijít Dabi. Ta hvězda?" „Ano." 

Všichni kolem mě chodí a já celý týden neslyším nic jiného, něž Dabi tohle a tamto. Koho zajímá nějaký model ani nevím, jak vypadá nebo proč je slavný. Šel jsem ke skříňkám a zal si učebnice na další hodinu. A šel do třídy. Ten nějaký Dabi by měl přijít zítra. Musím zjistit, kdo to je nebo co dělá. Sedl jsem do lavice a otevřel si sešit. Hodina začala a já jako každý den bys sám v lavici. Jsem takový ten tichý, o kterým si ostatní myslí, že jsem divný. Nepotřebuji být uřvaný, mám, prostě jen rád klid. Po tom, co skončila škola, jsem si vzal věci a šel pomalu k východu. Když v tom do mě někdo vrazil. Spadl mi jablečný džus, co jsem pil. Hned jsem se otočil na toho člověka ne že bych mu chtěl říct, ale opravdu miluji jablečný džus. Ten člověk se mi začal hned omlouvat. Koukl jsem mu do obličeje. A trochu zrudl. Byl tak hezký. Nikdo jsem tak hezkého tady na škole neviděl. „Jsi v pořádku neublížil jsem ti. Nerad bych ti ublížil." Ještě chvíli jsem na něj koukal a pak mi to došlo, jak debilně na něj koukám. „Ne to já se omlouvám jsi hez- Jsem v pořádku." Ten kluk se usmál. „Celý tvůj džus je na zemi. Prosím, nech mě jako omluvu ti koupit jiný." „Ne to je v pořádku vážně." Koukl se na mě a usmál se. „Dobře, když myslíš. Opravdu se omlouvám." Lehce jsem se zasmál a začal odcházet pryč. Počkat já se usmál já? A dokázal s někým normálně komunikovat. Radši jsem to moc neřešil a šel domu. Bydlím sám rodiče se zabili při bouračce a sourozence nemám. Příbuzenstvu se vyhýbám. Zabouchl jsem dveře a hodil tašku do rohu kuchyně. Došel jsem k poličce, kde jsem měl položené čínské polívky a jednu si uvařil. Je to jediné jídlo, co jím nemám moc peněz, a proto jím to nejlevnější. Jsem rád, že můžu tady bydlet, je to dům, který, kdyby někdo umřel nikdo to řešit nebude. Trochu se tu občas bojím, ale nemám kam jít. Jediné, co můžu, je tu přežívat. Sedl jsem si za stůl a začal jíst. Když jsem dojedl, došel jsem do koupelny a koukl na sebe. Mohl bych chodit dřív mám hrozné kruhy a jo vlastně ten Dabi, chtěl jsem zjistit, kdo to je. Šel jsem do pokoje a zapl počítač. Hned, jak jsem zadal do vyhledávače jeho přezdívku nebo je to jeho jméno nevím. najel jsem do fotek a tam byl on. To je ten, kterého jsem dnes poznal. Ten, co mi rozlil džusíček. Začal jsem si o něm číst. Dabi je slavný zpěvák, který stoupá obrovskou rychlostí v žebříčku zpěváka roku. Dále vyhrál nejhezčího středoškoláka roku. „Ccc nezajímavé. Tak nějaký zpěvák, a co. Vždyť není ani tak hezký..." Teď jsem si vzpomněl na to, jak jsem ho poznal a trochu zrudl. „Ne! Je hrozný pravý opak mě!" Asi půjdu spát, mám toho už dnes dost. Vypnul jsem počítač a lehl do postele a usnul.

Slyšela jsem kroky, jak se blíží ke mě. „Ahoj zlato ~. Jak se dnes máš ~" Když jsem viděla jeho tvář, začala jsem se třást. „Ale no, tak přece se mě nebojíš, že ne že ne!" Začal se šíleně smát a mě začali téct slzy. „Prosím, nech mě jít, prosím nikomu to neřeknu, prosím." On se na mě podíval naštvaně. „Ty chceš odejít. Ode mě to by mě mrzelo. Nechci, aby si mě opustila. Ještě chvíli si chci s tebou hrát." Chytil mi bradu mezi prsty. „Ale neboj, dám ti brzo dárek. Budeš mít možnost si zkusit někoho zabít. Nechceš to snad?" A přiblížil se ke mě. Viděla jsem mu víc do těch jeho šílených očí a začali mi téct slzy. „Ne!" A dala mu hlavou do čela. Začala jsem utíkat po schodech a chytla rychle za kliku. Když jsem nemohla otevřít dveře, začala jsem se třást. Pomalu se otočila a pomalu šel ke mě. „Prosím, nech mě jít, prosím." Došel až ke mě a chytl mě pod krkem. „Nikdy povídám NIKDY! Se mě nebudeš dotýkat!" A hodil mě za schodů na betonovou podlahu. Dopadla jsem na hlavu a pak si nic nepamatuji.