Pamatuješ si vůbec kdy jsem se naposledy zasmála? To už bude nějakej pátek, nemyslíš Snow? Víš kdy to bylo? Já ti řeknu kdy to bylo. Dýl než rok. Mě si nezaslouží nikdo. Nechci a nemám mít spřízněnou duši."
Snow se schovala. Jako malé děcko začala zklápět hlavu. A co je na tom nejhorší? Ona to ví, ona to všechno ku*va ví a ještě po mě něco vyžaduje. Brečela jsem, křičela jsem jak moc to šlo. Naštěstí nikdo nebyl v domě. Jinak by si mysleli, že jsem se už úplně zbláznila. Už zase se mi moje kontrola vymkla z rukou. Vztek, bolest, zoufalost, bezbranost, a smutek proudili mými žílami. Převrhla jsem všechno co mi bylo na očích nebo v cestě, přitom jsem omylem rozbila jeden hrneček a skleničku a pořezala se o střepy. Všechno muselo dolů. Jen tak tak se moje zrcadlo vyhlo zkáze.
Nakonec jsem prokličkovala mezi střepy a lehla si vyčerpaně do postele, sbalila do klubíčka, přikryla se dekou a pomalu usínala. Stejně mi ale byla zima.
Postel se prohnula pod tíhou dalšího těla, já ale neměla sílu otevřít oči, ba se podívat kdo si to tam lehá. Někdo mě zezadu objal a moje tělo se začalo uvolňovat. "Dobrou noc Leonnie" Ten hlas jsem znala důvěrně, a přesto vůbec, ale to už mě vytáhly sny do sebe.
Snow běžela v doprovodu toho černého vlka. Toho kterého jsem potkala včera večer. Honili se mezi stromy a hráli si. Vypadali spolu tak sladce. Kéž bych to Snow mohla dopřát. Kéž by. Utéct je jediná moje možnost. Jediná možnost jak nás všechny ochránit.
---
Hezkej víkend.
ČTEŠ
He is Me // DOKONČENO //
WerewolfNové mĕsto, noví lidé, nová šance, možná pro někoho, ne pro Leu. Její život je už moc zkažený na to, aby se dal slepit dohromady. Dylan, budoucí alfa Craigovy smečky. Výbušný, zabijácký, agresivní, nevyvážený a přesto jako by se v ní viděl. Přesto...
