He is Me // DOKONČENO //

22.

Pov. Black
Bylo to před čtyřma rokama. Bojovali jsme s jednou smečkou, kterou napadla jiná smečka. Už od začátku jsem věděl, že s nima nebude bojovat alfa. Když zabijete alfu ostatní vlci to cítí a vzdají se. Nikdo mi nevěřil akorát Tayler.
N

epřidali jsme se do boje, ale běželi k jejich základně. A hle kdo tam byl, alfa.

V klidu si tam seděl a nezajímalo ho že jeho lidi bojovali. Tayler upoutal jeho pozrnost a já mu prokousl hrdlo. Když jsme se vraceli bylo mi jasný, že by ho zabili, nebo vyhnali ze smečky, protože neposlechl alfu. Já sice taky ne, ale jsem syn alfy tam by se zavřeli obě dvě oči a prošlo by mi to.

Sice nás přivítali s otevřenou náručí a strachem v očích, ale museli jsme za alfou.
"Jak se opovažujete někam jít sami a neposlechnout? Jak se opovažujete mě zpochybnit? Jak se opovažujete nebrat mojí autoritu vážně?" Mezi každym slovem vrčel a křičel. Beta jen nehybně seděl a přísně nás sledoval. "Taylere víš co to pro tebe znamená? Vyhnanství. Buď rád, že tě nezabiju." "Ano" sklopil pohled. Štvalo mě to, vždyť díky nám jsme vyhráli "Ne tati!"

"Co prosím?" ohradil se na mě. "Tayler ho zabil. Tayler mu prokousl hrdlo." Najednou bylo ticho. Všichni na mě šokovaně koukali. Nevěděl jsem jestli té lži uvěří. "Dylane? Proč? Proč mě chráníš? Zasloužím si to." Zeptal se mě mind linkem. "Tayler? Ten co tady sedí?" Zeptal se mě nevěřícně otec. "Ano, zakopl jsem, což upoutalo jeho pozornost a Tayler toho využil a prokousl mu hrdlo."

Mason ukázal ukazováčkem na Taylera. "Tenhle malý vlček který tady sedí, zabil alfu Smitha? Vždyť na to ani nemůže mít sílu." "Ano zabil." nevěřícně se na mě podíval " Pošli mi vzpomínku." Nedýchal jsem. Můj mozek se soustředil jak moc to šlo. Musel jsem si vymyslet obrázek, který nikdy neexistoval a zapomenout na ten reálný. Otec se na mě soustředěně díval.

"Obdivuhodné kdybych to neviděl na vlastní oči nevěřil bych tomu."
"Teď prosím přejděte musím to tu se svým synem vyřídit." Chytil jsem Taylora za ruku a pošeptal mu. "Počkej dole." Mason za nimi zavřel dveře. A už jsem tu byl sám. "Dylane, Dylane myšlenka to sice byla dobrá, ale máš nulovou obranu. Vím, že jsi ho zabil ty." Opřel se o stůl. "Proč ho chráníš? Vždyť pro tebe to je nikdo." "Max je neschopnej. Nic neumí; o tréninkách nic nedělá. Viděl jsi nás někdy bojovat? On jen stojí v pozadí a všechnu práci nechá na mně. A hlavně mi nevěřil když jsem mu říkal svůj plán. Nešel semnou, ale Tayler ano. Neměl by správný beta následovat svého alfu? Díky nám jsme vyhráli."

"Mason je jeden z nejlepších bojovníků." "Mason ne Max." "Pořád jsi mi neodpověděl. Proč ho chráníš?" Odpíchl se od stolu a šel ke mně blíž. "Chci ho jako betu. Je hodně silný i jako normální vlk a to bez výcviku. Věří mi a já jemu."
Usmál se. "A Blacku ty taky?" vypustil jsem ho "Ano. Plně souhlasím s Dylanem. Max se jako beta vůbec nehodí." "A jak si to jako představuješ? Co mám jako říct Masonovi?" Chvíli jsem přemýšlel. Zase si sedl na stůl.

"Poslouchám" Konečně mě něco napadlo. "Nech je bojovat."
"Cože?" "Nech je ať si daj souboj." "Dylane přemýšlíš vůbec? Takhle ho necháš zabít. Tayler je bez speciálního výcviku. Max ho zabije raz dva." Uchechtl jsem se "No to se uvidí." "Dylane tak silnej nemůže být." "Dej mi měsíc Taylera budu trénovat sám. Porazí Maxe." "Max zná všechny tvoje bojový způsoby." Usmál jsem se. "Proč se tak usmíváš?" Neznal rozhodně ne. "Možná ty co nás učil trenér." "Co tim chceš říct?Neříkej mi že Adél (moje matka)." "Jo" "Já to věděl." Vydechl, seskočil ze stolu a otevřel dveře. "Adél?" Pak se vrátil ke stolu. Moje matka přiběhla jako na zavolání.

Pověsila se do dveří. "Ano miláčku?" "Jak je možné, že trénuješ našeho syna a já o tom nic nevím?" přitom na mě ukázal dlaní "No říkala jsem si, že by se mu něco navíc mohlo hodit." "Jak se opovažuješ?" V tom hlase ale nebylo nic hrozivého. Byl čistě svůdný. A to jsem se raději rozhodl rychle zmizet.

Seběhl jsem po schodech a šel najít Taylora. Nepřítomně koukal před sebe. Bylo mu vidět na očích, že mu šrotuje hlava ostošest. Nejdřív si mojí společnosti vůbec nevšiml, ale pak začal povídat.
"Díky. Ale proč? " Opřel jsem se zády o zeď a zkřížil si ruce. "No nemysli si, budu za to něco chtít." Těžce polkl. "Budeš můj beta." Vykulil na mě oči. "Ale to je přece Max." "Ne když ho porazíš." Pořád nechápal. "Ale vždyť já oproti Maxovi nic neumim." "Máme měsíc. Budu tě trénovat. A když poznám že jsi špatnej řeknu otci pravdu. Takže kolem 8 na louce." S tím jsem odešel a nechal šokovaného Taylera za sebou.

Fakt že Tayler zabil Smitha se rychle roznesl. Večer dorazil. Všechny holky po něm toužili snad víc než po mě. Né, že by mi to vadilo. Často jsem si z něho utahoval. Trénovali jsme každý den. První týden byl jako pako, ale pak jsem začínal vidět progres. Snažil se hodně. Nevím jestli se tolik bál vyhnanství, nebo toho že by ztratil všechny holky kolem sebe. Celkem rychle se z nás stali nejlepší kamarádi.
Naučil jsem ho všechno. Když o tom slyšel Mason nebyl z toho nadšenej. Ale nedivim se mu. Max se snad poprvý ve svym životě začal o trénincích snažit. Ale to už jsem věděl že mu nesmím dát prostor aby se náhodou nezlepšil. Měl jsem toho hodně. Školu, trénink s Maxem a pak s Taylerem. Málo jsem spal. Poprvý jsem viděl jaký to je mít za někoho zodpovědnost. Kdybych udělal jen jednu chybu mohl by Max Taylera porazit. Vzbouzel jsem v noci z nočních můr že ho zabije. Otec mi moc nevěřil že by Tayler Maxe porazil zato moje Matka ano.

Při předposledním tréninku s Taylerem se oba objevili. Sedli si a koukali na nás. Nakonec si táta stoupl a začal tleskat. Tayler sebou cukl, nevšiml si jich. "Dylane dobrá práce. Nevěřil jsem že bys mohl dostat Taylera do takové formy." Otočil se na Taylera."Taylere nesklam mého syna." Poklepal mu na rameno a šel. Matka přiběhla a jen rychle řekla "Na Maxe to stačí, ale mě nebude." Tayler se nadechl a podíval se na mě. Vydechl až když mamka běžela za otcem, který si v klidu vykračoval směrem domu.

Má velké srdce, ale přitom je tvrdá a chce jen nejlepší výsledky.
Další den jsme měli s Taylerem poslední trénink ráno. Na konci jsem mu řekl "Budu tam. V nejhorším ho zabiju sám." Trochu se tomu zasmál. "Tak pojď brácho ukaž co v tobě je!" Jakmile jsme vkročili do haly uviděl jsem Maxe s naštvanejma očima. Oba se přeměnili a bojovali. Jak jsem tušil Max se nic novýho nenaučil.

Tayler ho bez problému porazil.
Táta tomu přihlížel a potom řekl "Maxi můžeš v naší smečce žít jako normální vlk jestli chceš. Pokud chceš odejít pochopím to." Rozhodl že odejde. Na jeho místě bych udělal to stejné. Měl jsem z Taylera radost. Všichni mu tleskali. Matka to filmovala a pustila nám to znovu. Otec jen seděl a přihlížel, zato ona to stopla u každé sebemenší chybičky a vysvětlovala jak to udělat lépe. Takže tohle 5 minutové video nám trvalo půl hodiny.

Další den se Taylor přestěhoval k nám do hlavního domu. Pokoj co byl vedle mě byl prázdnej takže jsem ho nechal přestěhovat tam. Nemáme skoro žádnej soukromej život, protože jsme pořád spolu, ale právě to mi dělá dobře. Musíme se znát nazpaměť. Musíme si věřit na slepo. Musíme být jako jedno tělo, jedna duše a jeden mozek.

---

Nahoře Logan s Adél (fotka byla vyfocena minulý rok kde jim je 40 a 39)

Pro ty co by to nepochopili:
Logan=momentální Alfa a otec Dylana a Ely
Adél=momentální Luna a matka Dylana a Ely
Mason=momentální Beta a otec Maxe

Uj to byla fuška. Řekla bych že jsme asi tak v jedné třetině této knihy (nemusíte se bát už píšu pokračování). Rozhodně doufám že se vám tahle kapitola líbila. Hrozně se omlouvám že jsem musela tu minulou kapitolu předělat.