Draco
Přecházel z jednoho rohu svého pokoje do druhého, až se mu motala hlava a zastavil se u okna. Opřel se o rám a zhluboka dýchal. Díval se ven na pozemek Malfoy Manor. Na lesy, louky a spousty nevyužité půdy. Snažil se uklidnit, ačkoli to bylo nemožné. Každou chvíli se měl setkat s pánem Zla a ten mu měl pomocí jednoho kouzla vzít jeho volnost, vlastní rozhodování, vlastně celý jeho život. Ale otec na něj byl pyšný a na tom jediném záleželo. Ozvalo se tlumené zaklepání na dveře. „Teď ne matko.“ Řekl odměřeně. Jediné co teď vážně nepotřeboval, byly její řeči. Všechno by jenom zhoršila, ale ona stejně vešla dovnitř, než jí stihl něco říct, stála u něj a silně ho objala. Než si uvědomil, co vlastně dělá, jeho ruce se samy zvedly a objaly ji. I když si to nechtěl připustit, ulevilo se mu.
Pokojem se ozvalo lupnutí a vedle nich se objevil domácí skřítek. „Pán vzkazuje, že už je tady.“ Řekl s mírným náznakem strachu.
„Dobře, tedy. Můžeš jít. Už jdeme za ním.“ Propustila ho matka a pohlédla svému synovi se smutkem do očí. Poté odešla z pokoje a Draco šel se sklopeným pohledem za ní.
„Draco.“ Ozvalo se z haly syčivým hlasem, ze kterého se mu zježili všechny chlupy a byl donucen zvednout zrak na pána Zla. Kleknul si na jedno koleno. „Můj pane.“ Sám byl překvapen, jak klidným hlasem to řekl, vzhledem k tomu, jak vystrašený byl.
„Jsem velmi potěšen Draco, že ses konečně rozhodl. Mám s tebou velké plány.“ Řekl hrozivě. „Vstaň a podej mi ruku.“ Draco uposlechl a Voldemort mu k levému předloktí položil hůlku. Štípalo to jako by měl ruku v ohni, ale nedal na sobě nic znát a za chvilku se mu na předloktí kroutilo znamení zla. „Dě-. „ Začal Lucius, ale Voldemort mu skočil do řeči. „Není třeba děkovat Luciusi.“ Podíval se na Draca. „Ještě není čas.“ Řekl a zmizel za černého kouře.
Ležel ve svém pokoji a bezmyšlenkovitě hleděl do stropu. Teď slouží pánovi. Bude muset udělat vše, co mu řekne. Jenomže, co když mu přikáže zabít? Bál se, že to nedokáže…
„Draco. Ráda tě vidím“ Uslyšel ode dveří pisklavý hlas a zvedl k němu hlavu. „Teto Bello. Jaká čest, že jsi nás poctila svou návštěvou. Přišla si mi pogratulovat?“ Řekl o něco víc arogantnějším tonem, než měl původně v plánu. Bellatrix se ušklíbla a přešla k jeho posteli. „Nemluv takovým tonem.“ Zkoumala ho pohledem, jako by mu viděla až do duše a vycítila, že něco skrývá. Potkali se pohledem a najednou Draco ucítil nevídaného hosta ve své hlavě. Takže ne, že to jenom vycítila, teď to navíc i zjistí. Snažil se jí ve zkoumání jeho myšlenek zastavit, ale nebyl v nitroobraně dostatečně silný, aby se vyrovnal takovému odborníkovi, jako byla jeho teta. Bolelo to, až ho z toho třeštila hlava.
Viděl sebe na prvním zápase famfrpálu. Bellatrix šla dál, k novějším vzpomínkám, až se blížila nebezpečně rychle ke Grangerové. Prakticky nebylo co skrývat, ale stejně když jeho teta zjistí, že se nějak pakluje s mudlovskou šmejdkou je po něm… A bylo to tady a nedalo se tomu bránit, i když se snažil sebevíc, jeho hradby před jejím útokem padaly jako domino. Viděl se, jak Grangerové sbírá knihy a prohlíží si ji. Utápí se v jejích očích. A pak se objevila vzpomínka, ve které litoval toho, jak jí nazval mudlovskou šmejdkou. V Belliiných očích se hromadil hněv a znechucení. A najednou s tím přestala. Dracovi se ulevilo, od bolesti, ale Bellatrix ho stále probodávala tím znechuceným a naštvaným pohledem, až mu z toho naskakovala husí kůže. „Zklamal si mě Draco.“ Naklonila se k němu. „Myslela jsem, že už dávno víš, že kamarádíčkování s mudlovskými šmejdy je odporné a nepřípustné. Kdyby… Když se to dozví tvůj otec, nedopadne to dobře. Pro oba. Radím ti s tím přestat, nebo pocítíš Pánův hněv.“ Narovnala se a otočila se k odchodu. „Neřekneš to otci.“ Procedil mezi zuby. „Neřeknu Draco, protože jsi z téhle rodiny můj oblíbenec, ale nechej toho, nebo to ukončím sama, když v tom budeš pokračovat.“ Dodala ještě, než opustila jeho pokoj a Draco tušil, že se nad představou, že mučí Grangerovou pousmála, i když stála zády k němu.
Tuhle možnost Belle rozhodně neposkytne.
ČTEŠ
Sentenced (Dramione ff)
Fanfiction„ Co mi sakra chceš?“ Zeptala se a pořád si udržovala kamenný výraz. Bod pro ni. On se právě teď cítil tak hrozně, že to nedokázal. V obličeji měl zlomený výraz, přesně tak, jak se i cítil. Něco si uvědomil, ať to chtěl nebo ne. Ona byla ta, která h...
