Pro začátek bych se chtěla hrozně moc omluvit za mou neaktivnost. Bylo toho na mě moc... škola, brigáda...Nějak se mi po tom všem nechtělo psát, ale teď už je to snad za mnou a budu se snažit přidávat kapitoly častěji.
Přejdu ještě k obrovskému díky všem, co mou povídku čtou, zanechávají votes (za které jsem opravdu hrozně moc nadšená :) ) a taky chci poděkovat těm, co mi zanechali i komentář, který mě opravdu hodně nakopl, abych se vrátila k této povídce a začala opět psát. :))
děkuju :))
_______________________________________
Draco
S hlavou opřenou o Grangerové rameno hlasitě oddechoval a vdechoval tak její vůni. Co to k sakru provedl? Udělal přesný opak toho, co chtěl… Měl se od ní držet dál, ale hlavní co mu teď problesklo hlavou, bylo uvědomění si, že ji potřeboval. Když byla s ním, i když to bylo teď jen pár minut, zapomněl na vše ostatní a na chvíli se cítil úplně a cítil se dobře. Pro sebe se usmál. Možná by to zvládla kterákoli jiná holka na místě Grangerové, to že tady byla zrovna ona, je jen otázka náhody… Možná to bylo tím, že nějak měkl, nebo tím, že se změnil, ale tohle si nechtěl připouštět a nevěřil tomu. Ona je to co potřebuje. Žádná jiná.
Vzápětí trhnutím odskočil od Grangerové, protože se místností ozval pronikavý křik. Rychle se vzpamatoval, natáhnul si kalhoty a pohled upřel na jančící Uršulu.
„U Merlina! Co to provádíte u mě v koupelně! Zmizte od tud!“ Křičela.
Grangerová se rychle oblíkla a to samé udělal i Draco.
„Uklidni se, Uršulo!“ Snažila se Hermiona, ale oba věděli, že je to marné. Rychle otevřeli dveře koupelny a zmizeli na chodbě. Stáli proti sobě, upřeně se dívali jeden druhému do očí a Draco měl chuť znovu ji políbit.
„Nikdo se o tom nesmí dozvědět.“ Řekla vážně.
„Souhlasím.“ Přikývl.
„Udělala jsem to jenom z trucu, a protože jsem naštvaná na Rona.. Nic víc v tom nebylo.“ Zašeptala. Dávala si pozor, aby je nikdo nezaslechl.
„Ale copak Ronánek provedl?“ Že by to už věděla? V obličeji měla ublížený výraz. Věděla.
„Do toho ti nic není.“
Do široka se usmál. „Nevěřím, že to pro tebe neznamenalo něco víc.“ Přiblížil se k ní a olízl si spodní ret. Grangerová ho pozorovala a zhluboka dýchala. Chviličku opravdu jen chviličku to vypadalo, že se k němu nahne, prolomí ten malý prostor mezi nimi a políbí ho, ale ona ho od sebe odstrčila.
„Sklapni. Pro mě to neznamenalo o nic víc, než co to znamenalo pro tebe.“
„Jak víš, co to znamenalo pro mě?“
„Znám tě.“
„Omyl Grangerová, neznáš a znamenalo to pro mě víc, než si myslíš.“
Na chvíli vypadala překvapeně. Řekl to naprosto vážným tonem a taky to tak myslel. Nevěděl, co ho to napadlo jí to říct, ale nezabýval se tím.
„Pořád tě nesnáším.“ Zašeptala, ale v očích měla úplně jiný pocit, než nenávist. Znova se pousmál a po těchto slovech se Grangerová otočila a odešla.
Další den se mu snažila vyhýbat. Všiml si toho a on se snažil o úplný opak. Díval se na ni častěji, než by měl a bylo mu jedno, že si toho někdo všimne. No dobře. To mu jedno nebylo. Dával si pozor, aby si někdo nevšiml, ale i tak ji pozoroval víc, než bylo zdravé. Častokrát si toho všimla. Opětovala mu pohled a vzápětí se odvrátila, a také několikrát její pohled doprovázel malý náznak úsměvu, který vykouzlil úsměv i jemu.
Kdyby mu někdo před týdnem řekl, že by se mu mohla začít líbit jeho úhlavní nepřítelkyně, nejspíš by se mu vysmál do ksichtu.
Ale Grangerová nebyla jediná, kdo se mu snažil vyhýbat. Snažil se o to i Blaise. Rozhodl se, že to s ním musí probrat, jakmile dostane příležitost.
Po obědě měli jen dvě hodiny run, které se neskutečně vlekly, a potom konečně zamířil na kolej. Všechen stres se mu pomalu vracel, i když se ho snažil potlačit. Bez úspěchu.
Musí to nějak zvládnout. Musel zjistit něco o tom lektvaru a navíc ho musel podat Brumbálovi, což byla ta nejtěžší část. Co si teď jenom počne? Povzdechl si a odešel na zmijozelskou kolej, kde ve společenské místnosti našel Blaise.
„Ahoj kámo.“ Pozdravil ho.
„Čau.“ Odpověděl Blaise očividně stále naštvaně.
„Co tě pořád žere?“ Přešel rovnou k věci, už ho to nebavilo. Jediné, co teď vážně nepotřeboval byl naštvaný Blaise.
„Ty se ještě ptáš? Myslel jsem si, že jsme nejlepší kámoši a ty mi ani neřekneš, co se stalo za ty 2 dny, co si tady nebyl!“
Draco se porozhlédl kolem sebe, a když usoudil, že je vzduch čistý odpověděl tiše.
„Ty víš, kde jsem ty dva dny byl a co se stalo…“
Blaise se na něj chvilku díval se zklamáním v očích. „Vybral sis.“
Draco přikývl.
„Co.. Co máš dělat?“ Zeptal se ho trochu se strachem a Draco zatnul pěsti. Tolik ho trápilo, že se s tím nemohl někomu svěřit.
„To ti nemůžu říct.“
Blaise povzdechl.
„Tak… co budeš dělat?“
„Já sakra nevím Blaise!“ Zvýšil hlas Draco.
Blaise k němu přistoupil. „Když si to rozmyslíš…“
„Nemůžu Blaise! Chápeš?“ Strach vystoupal na svou poslední příčku, a aby se s ním zvládl vypořádat, nahradil ho vztekem. Nechtěl na něj dál křičet, a tak se otočil a odešel.
Nevěděl, kam jde, prostě rychlým krokem kráčel po hradu, až přišel k Uršulině koupelně. Poslední dobou sem chodíval často. Byl si jistý, že tam teď nikoho nenajde, a tak rychle otevřel dveře a přešel k umyvadlu. Zapnul kohoutek a opláchnul si obličej studenou vodou. Věděl, že mu čas utíká a měl by už něco podniknout, ale nevěděl co, ale hlavně nevěděl jak. Hlavou mu problesklo, co se v této místnosti odehrálo včera večer, a na vteřinku se pousmál. Co by teď dal za její přítomnost.
V tu chvíli se dveře koupelny otevřely a Draco se prudce otočil. Čekal kohokoli, dokonce doufal, že by to mohla být opět Grangerová. Koho však nečekal, byl ten stupidní idiot se zrzavou hlavou.
„Co tu děláš, Weasley?!“ Řekl a probodával ho naštvaným pohledem
ČTEŠ
Sentenced (Dramione ff)
Fanfiction„ Co mi sakra chceš?“ Zeptala se a pořád si udržovala kamenný výraz. Bod pro ni. On se právě teď cítil tak hrozně, že to nedokázal. V obličeji měl zlomený výraz, přesně tak, jak se i cítil. Něco si uvědomil, ať to chtěl nebo ne. Ona byla ta, která h...
