Sentenced (Dramione ff)

20. kapitola

Hermiona

"Hermiono jsi v pořádku?" Slyšela za sebou blížící se hlasy Harryho. Chvilku se ještě dívala směrem kudy zmizel Draco, ale potom si protřela oči a snažila se rychle zbrkat, než k ní dorazí Harry s Ronem. Otočila se směrem k nim a usmála se.

"Jo, jsem." Poté se podívala na Rona. V jeho očích se zračila bolest. Právě teď chtěla přehlédnout to, co se mezi nimi událo, teď potřebovala kamaráda, kterým jí byl po 6 let. Upřímně byla hrozně ráda, že ho opět vidí. Přešla k němu a objala ho.

"Promiň Hermiono." Zamumlal jí do vlasů. Povzdechla si.

"Jsem ráda, že jsi zpátky." Vymanila se z jeho objetí. "Měli bychom zmizet."

Rychle sbalili stan, dali ho do Hermioniné kabelky a přemístili se na další místo, kde se utábořili.

Zničili náhrdelník Salazara Zmijozela a tím pádem mohli zničit i další viteály.

Právě teď se nacházeli bůh ví kde, Hermiona si pročítala dětskou knížku, ale slova téměř nevnímala, stalo se jí to snad poprvé v životě. Četla, ale nedávalo jí to smysl, protože její mysl byla úplně někde jinde. Snažila se soustředit na slova, která měla vytištěné na papíře knihy před očima, ale místo nich viděla jen jedno jméno, jednoho člověka, jen dvě šedé oči, které se na ni neurčitě dívají, jakoby si nebyl jistý svými pocity. Co když zapomněl? Co když byl nucen zapomenout? Bellatrix byla schopná všeho. Jenže kdyby zapomněl, byla by teď už dávno mrtvá, nebo snad ne? Sakra nemysli na to, hlavní je, že kvůli tobě neumřel, žije. Napomínalo jí podvědomí. Je tvoje chyba, že si ho odmítla, teď za to musíš pykat.

Počkat..

Znovu jí zazněla věta, kterou jí řekl po tom, co se pohádali.

"Kašlu na to, z jaké jsi krve. Je mi to u prdele."

Kdyby...kdyby jí to řekl teď, byla by schopná mu to uvěřit?

Teď už se jí v mysli objevil jiný hlásek. Sakra Hermiono, proč si mu to nevěřila?

Všechno teď mohlo být jinak...

Konečně sama sobě přiznala, že k němu něco cítí.

Pousmála se a přetočila na další stránku, když jí zarazil malý znak nakreslený v rohu. Byla si jistá, že to do výtisku nepatří, tudíž to tam musel někdo dokreslit. Ale kdo? a proč by něco takového někdo kreslil do dětské knížky?

Její rychle putující myšlenky v hlavě přerušil Harry... Oba měli nějaké novinky, co si říct a nakonec došli k závěru, že se musejí podívat k Láskorádovým. 

***

Všude kolem byla tma.  Cítila strach, ale nemohla si vzpomenout proč. Najednou se ze tmy vynořily ty šedé oči, které jí rozbušily srdce a zrychlily dech. Cítila úlevu, když v tom se ty oči začaly zbarvovat do červena a už se na ni nedívaly tím typickým výrazem jako vždycky, ale teď vypadaly vražedně. Nepatřily už Dracovi, ale někomu úplně jinému. Okolo těch očí to začalo hořet, ale nebylo jí horko. Začaly se přibližovat...

Otevřela rychle oči, trhnutím se posadila a hlasitě oddechovala. Byl to jen sen. Porozhlédla se kolem sebe. Nebyla ve stanu s Ronem a Harrym, nýbrž v úplně jiném stanu. Nebo, že by to nebyl jen sen?Strach se vrátil. Pohled se jí zastavil na černě oděné postavě na druhé straně místnosti. Draco. Nevěděla, jak reagovat, co se vlastně stalo? jak se sem dostala? Začala si vzpomínat. Byla s Ronem a Harrym v domě Láskorádových-zradil je, kvůli Lence. Potom si vzpomněla na útěk, všichni tři utíkali, ale ona věděla, že nemají šanci utéct, a tak na Harryho v poslední chvíli použila žihadlovou kletbu, než ji někdo omráčil, proto byla tady. Stále se dívala Dracovi do očí. Nadechla se, chtěla něco říct. Měla na jazyku spoustu otázek, ale něco v jeho výrazu jí řeklo, ať je zticha. Poslechla.