Dnešek mi opravdu nezačal dobře, a tak jsem se rozhodla, že zveřejním další kapitolu za účelem zlepšit náladu všem :D. Moc by mě potěšíl nějaký komentář a klidně i kritika :D ... ráda bych věděla, co mám zlepšit nebo tak... Je to první povídka po dlouhé době, které se věnuji déle, než pár dní... skoro žádnou jsem ještě nedopsala a už vůbec ne, že bych ji zveřejnila a podělila se s ní i s někým jiným než s mou nejlepší kamarádkou :D
Tak doufám, že se někomu má povídka zalíbí :)
____________________________________________
Hermiona
Hermiona seděla v učebně lektvarů a čekala, až příjde zbytek spolužáků včetně Harryho s Ronem. Porozhlédla se kolem sebe a překvapilo ji, že na svých místech už sedí všichni Malfoyovi kamarádi, kromě něho. Vedle Blaise bylo místo prázdné, což bylo neobvyklé, většinou chodili všichni spolu a bez Malfoye nehli ani brvou. Už to byli vlastně 2 dny, co ho neviděla. Zezačátku si myslela, že se jí záměrně vyhýbá, ale teď už to začínalo být podezřelé.
„Čau Hermiono.“ Pozdravil ji Harry a sedl si do lavice před ní. Ron byl v těsném závěsu za ním a usedl vedle Hermiony. Políbil ji na tvář a položil učebnice na stůl. Harry si je prohlížel se zdviženým obočím. „Něco mi tady uniká, vy dva?“
Do učebny vešel Snape a tím zabránil odpovědi, ale Harry ještě stále napůl otočený k nim zašeptal:
„ Každopádně vám to přeju a máte mé plné požehnání.“ Ron se uchechtl. „Díky Harry.“
„Pane Weasley? Chtěl byste nám něco říct?“ Hermiona cítila, jak Ron sebou škubnul leknutím. „Ne pane.“ Odpověděl.
„Možná byste nám mohl říct přísady lektvaru Doušku živé smrti.“
Samozřejmě, že to Ron nevěděl.
„Rozdrcený kořen Asfodelu a výluh z pelyňku.“ Zašeptala mu správnou odpověď a Ron to po ní zopakoval.
„Výborně slečno Grangerová... Jako vždy“ Řekl svým obvyklým sarkasmem.
„Ale pokud vím, ptal jsem se pana Weasleyho ten je, ale očividně tak neschopný a sám bez vaší pomoci nedokáže odpovědět. Otevřete si učebnici na straně s tímto lektvarem a připravte jej. Na konci hodiny vám to zkontroluji.“
Sluneční paprsky jí svítily do očí, vychutnávala si teplo, které se jí zarývalo do kůže takto v babím létě. Jejím nejoblíbenějším ročním období. Procházela se vyšlapanou cestičkou, která vedla do Prasinek. Mířila ke Třem košťatům, kde měla po vyučování sraz s Ronem. Možná to mělo být jejich první a oficiální rande. Jenže pro ni to bylo více, než divné jen přemýšlet nad tím, že by spolu měli něco jako rande. Na jednu stranu musela uznat, že to u nich někdy vypadalo jako víc, než přátelství a rozhodla se tomu dát šanci. Konec konců Rona měla ráda, opravdu ráda.
Otevřela dveře do hospody a nad hlavou se jí rozezněl zvoneček, který informoval o příchodu nového zákazníka. Prošla kolem zavěšených hlav, které si něco mrmlaly a sedla si dál v místnosti ke stolu u okna, avšak s čím nepočítala, bylo Ronovo zpoždění. Objednala si tedy horkou čokoládu a vyčkávala, ale Ron stále nepřicházel. Kdybych to věděla, vezmu si knížku. Pomyslela si. Znuděně si podepřela hlavu a pozorovala kouzelníky za oknem. Už to bylo patnáct minut a Ron stále nikde. Povzdechla si a dopila čokoládu, když kolem ní někdo prošel a na stůl jí položil knihu. Neviděla mu do tváře, protože ji zahaloval plášť, avšak když se ohlédla, všimla si, že si kus od ní, přesně na její dohled usedl ke stolu Malfoy se svým úšklebkem. Další jeho stupidní hra. Otočila se od něj a otevřela knihu, která ležela na jejím stole. Samozřejmě, že to byla další kniha z jejích odcizených, které jí od začátku školního roku chyběly, a na úvodní straně knihy ležel opět kus pergamenu.
„Myslel jsem si, že mi tu omluvu nesežereš, i když jsem ti jasně napsal, že to bylo myšleno vážně. Možná bych ti to měl říct osobně… Co takhle za dvě hodiny v chroptící chýši?“
Mračila se na pergamen. O co mu sakra jde? Nutil ji přemýšlet o tom, že tu omluvu myslí vážně, jenže taky to mohla být past a ona se nechtěla nechat chytit. Otočila se na něj a věnovala mu svůj zamračený a zkoumavý pohled, který jasně říkal otázku: O co ti jde? Avšak on se na ní usmíval. Opravdu usmíval. Takový úsměv u něj snad ještě nikdy neviděla. Natož, aby ten úsměv patřil jí. Její zamračení vystřídalo překvapení, ale v ten okamžik k ní přišel Ron. Přisedl si k ní a Hermiona rychle zaklapla knihu s pergamenem a doufala, že jej Ron nezahlédl, ale on si pravděpodobně knihy nevšímal. „Promiň Hermiono, že jdu pozdě.“ Řekl a políbil ji. Hermiona mu polibek letmo opětovala a potom se na něj pousmála. „ V pořádku Rone.“
„Objednáme si?“ Zeptal se Ron a zavolal na číšníka.
„Já už měla čokoládu, ale klidně si dám ještě jednu.“
„Dobře, Tak tedy dvě čokolády.“ Když Ron mluvil s číšníkem, nemohla si pomoct a podívala se na Malfoye. Ten ji sledoval opět tím svým pohledem s úšklebkem, rychle od něj odvrátila zrak a vrátila se zpět k rozhovoru s Ronem, když se ale po nějaké době opět odhodlala podívat se směrem, kde seděl Malfoy, už tam nebyl. Podívala se na hodiny a bylo něco málo po čtvrté odpoledne. Tudíž kdyby se rozhodla jít do Chroptící chýše, má už pár minut zpoždění. Najednou se jí v hlavě nahromadilo spousta otázek. Má jít?
„Hermiono?“ Mával jí Ron před očima a tím ji probral z myšlenek. „Posloucháš mě?“
„Promiň Rone, vzpomněla jsem si, že ještě něco mám. Nezlob se. Uvidíme se na koleji.“ Bezmyšlenkovitě ho políbila, což ji samotnou překvapilo, ale bylo to nutné proto, aby se jí nevyptával na to kam jde. Vzala knihu a utíkala ven. Ron za ní překvapeně hleděl, ale nechal ji odejít. Co to sakra děláš Hermiono? Ptala se sama sebe. Právě sama od sebe políbila Rona, ale slíbila si, že nad tím bude přemýšlet později. Teď je důležitá chroptící chýše. Jedna její část, ta která ji chtěla přimět, aby se otočila a vrátila se za Ronem, ale prohrávala. Byla zvědavá a nebyla hloupá, ať už má Malfoy za lubem cokoli, chce to vědět a jestli to je past… nějak už si poradí. Běžela a doufala, že tam Malfoye ještě zastihne. Měla štěstí, že Chroptící chýše nebyla daleko, a tak když doběhla na menší kopec, odkud to bylo do chýše už jen pár metrů, zvolnila tempo. Vzpomněla si, když tady byli ve třetím ročníku a Malfoy i s Crabbem a Goylem byli úplně celí podělaní strachy, když si z nich Harry dělal srandu pod neviditelným pláštěm. Pousmála se nad touto vzpomínkou a vešla do chýše. Nikde však Malfoye neviděla. Šla dál po schodech do dalšího patra. Schody pod ní vrzaly a zvuk skřípajícího dřeva se strašidelně rozezníval po celém domě. Pro jistotu se ujistila, že její hůlka je pořád na stejném místě ve vnitřní kapse mikiny a ulevilo se jí, když to tak bylo. Vyšla schody a v té chvíli ho uviděla. Stál k ní zády, ale jakmile uslyšel, že se blíží, otočil se k ní a pousmál se.
„Ty jsi přišla Grangerová. Už jsem to neočekával.“
ČTEŠ
Sentenced (Dramione ff)
Fanfic„ Co mi sakra chceš?“ Zeptala se a pořád si udržovala kamenný výraz. Bod pro ni. On se právě teď cítil tak hrozně, že to nedokázal. V obličeji měl zlomený výraz, přesně tak, jak se i cítil. Něco si uvědomil, ať to chtěl nebo ne. Ona byla ta, která h...
