Sentenced (Dramione ff)

16. kapitola

Draco

S leknutím se posadil a hluboce oddechoval. Když už se mu konečně podařilo usnout, vzbudila ho noční můra, ale co ho děsilo víc, byla v ní i Hermiona a probudil ho její křik. Byl to jen sen. Uklidňoval se.

Promnul si oči a vstal ze své postele. Nemohl zůstat v Bradavicích, a tak je zpět v jejich rodinném sídle. Podíval se z okna na rozhlehlé pozemky, které vlastnili. Slunce už dávno vystřídal Měsíc, a tak mělo všechno temný nádech. Kdyby se tady nenarodil, pravděpodobně by se tady bál. Jejich sídlo vypadalo jako ze špatného hororu, ale vevnitř přeplývalo elegancí.

Povzdechl si a vyšel ze svého pokoje. Sešel po schodech dolů a mířil do kuchyně, když za sebou uslyšel podpatky.

„Právě včas Draco." Řekla Bellatrix a přišla ke svému synovci.

„Na co, teto Bello?" Ptal se nechápavě.

„Právě jsem ti chtěla něco ukázat."

„A co?"

„Pojď se mnou." Vedla ho chodbami, až přišli k vězení, které se nacházelo pod sídlem.

„Proč mě sem vedeš?"

„Uvidíš."

Sešla schody a poté hůlkou odemkla jednu z cel, vešla dovnitř a pokynula, aby jí Draco následoval. Nejistě to udělal.

Na zemi leželo bezvládné tělo dívky. Ležela ve stínu, avšak když přišli blíž, poznal kudrnaté vlasy a jeho srdce vynechalo úder.

„Tahle mudlovská šmejdka nás pozorovala v Bradavicích, a tak jsem si řekla, že ji tam nemůžu jen tak nechat..." Zasmála se, namířila na ni hůlku a s její pomocí Hermionino tělo zvedla.

Stále se neprobouzela a Draco se obával nejhoršího, i když dělal poslední měsíc všechno proto, aby jeho city k ní pohřbil hluboko uvnitř, nepovedlo se mu to. Zatnul pěsti a zahnal slzy.

„Víš a rozhodla jsem se toho využít." Pohlédla mu do očí, pousmála se, jakoby v nich našla přesně to, co hledala. „Jelikož je to ta mudlovská šmejdka, kterou jsi měl ještě donedávna pohlcenou svou mysl, rozhodla jsem se zjistit, zda si mě poslechl a pohřbil své city k ní. Udělal si to Draco?"

Přikývl a modlil se, aby nezkoušela číst jeho myšlenky.

Bellatrix spustila svou ruku s hůlkou a Hermiona se tak skácela k zemi. Draco zatnul čelisti, jak moc by teď chtěl jít k ní, obejmout jí a vzít ji někam daleko, daleko od všeho a od všech a on tak mohl mít jistotu, že je v bezpečí.

Bellatrix k němu přišla, chytila ho za bradu a přinutila jej se tak podívat jí do očí. Tak a to je jejich konec. Uvnitř se smál svojí blbosti, kéž by všechno udělal jinak a ochránil Hermionu přesně před tímhle, ale on se prostě musel chovat jako tupec a teď za jeho chyby zaplatí.

„Přesvěč mě Draco. Muč ji."

Dracovi se sevřelo srdce úzkostí. Tohle nemohl udělat. Nemohl ji mučit.

Ne Draco, právě teď to udělat musíš! Promlouvalo k němu svědomí. Jinak na to Bella přijde a možnost záchrany Hermiony klesne na bod mrazu. Zatnul pěsti, poodstoupil od Belly a stoupnul si před Hermionu. Ruce se mu třásly, a tak sevřel hůlku ještě pevněji, div ji nezlomil.

„Crucio." Šeptl a na vteřinku odvrátil pohled, nechtěl se dívat na to, jak jí ubližuje, ale věděl, že Bellatrix se dívá, proto svůj pohled upřel znova na Hermionino svíjící se tělo v ukrutné bolesti.

Vydrž Hermiono. Prosil ji v duchu, ale když se jejich oči setkaly, nezvládl to. Nedokázal se dívat na její bolest.

Složil ruku, ve které svíral křečovitě hůlku, až mu zbělaly klouby. Hluboce oddechoval a díval se jí do očí. Tohle mu nikdy neodpustí.

„Jsi slabý Draco. Čekala jsem od tebe víc. Příště od tebe čekám naprostou krutost. Tahle mudlovská šmejdka je jen špina, nic víc. Ostuda kouzelníků." Poté se otočila na podpatku a věnovala Hermioně zlomyslný úsměv.

„Tak zítra zlatíčko."

Seděl na večeři s rodiči a s tetou Bellou. Stůl byl plný různých jídel, avšak Draco se něčeho sotva dotkl. Nemohl do sebe dostat ani kousek. V hlavě se mu rodil plán na záchranu Hermiony, jen doufal, že to vyjde. Musí to vyjít. Nemohl o ni přijít. Teď už věděl, že ten křik, který ho vzbudil, nebyl jenom sen... co by za to teď dal.

Hermiona

Byla schoulená do klubíčka v rohu a slzy jí máčely tváře. Jestli si myslela, že Draco má nějaké srdce, teď už věděla, že se mýlila. Byl bezcitný, jako každý Malfoy. Nemohl nic cítit. Mříže se otevřely a Bellatrix Lestrange vešla do cely. Hermiona byla překvapená, protože dnes už nikoho nečekala.

Zadržela další slzy a pomocí zdi se zvedla na nohy, i když se jí ještě třásly od poslední kletby. Podívala se na ní odhodlaně. Byla připravená na cokoli, teď už jí bylo všechno jedno.

„Ach tu tvou nebelvírskou statečnost z tebe cítím až sem." Řekla znechuceně. „Ale ono tě to brzy přejde zlatíčko."

Přešla k ní a opět na ní seslala kletbu. Hermiona zatnula pěsti a zuby přitiskla k sobě, až nepříjemně zaskřípaly, snažila se udržet na nohou, ale s pulzující bolestí to nakonec nevydržela a svezla se na zem.

„Víš zlatíčko, proč jsi tady?"

Abys měla hračku, na které by sis mohla ulevit od své nenávisti k nečistým kouzelníkům. Pomyslela si Hermiona, i ikdyž momentálně nemohla vyslovit nic.

„Původně jsem tě chtěla jen umučit k smrti, ale teď... Chci tě zabít tak bolestivou a pomalou smrtí, jak jen to půjde... A vlastně to nebudu já, kdo tě zabije, i když bych to moc chtěla, ale tu čest bude mít tvůj milovaný Draco."

Hermiona byla tolik zaslepená bolestí, ale i tak její slova slyšela zřetelně, jestli jí to doteď bolelo, tak teď už to byla bolest nesnesitelná. Bellatrix jí zvedla hlavu, ale kletbu stále nepovolovala, jen chtěla, aby se jí Hermiona podívala do očí a Hermiona to nakonec udělala. Bellatrix se na ni s předstíraným smutkem podívala.

„Ale no ták.. tolik smutku, Zlatíčko přece sis nemyslela, že byste vy dva mohli být spolu. Víš... Draco nemá žádné srdce. Je naučen k tomu nic necítit a s tebou se na chvíli ztratil, ale já mu ukážu cestu zpět."

Po svém proslovu vstala, zrušila zaklínadlo a potom už Hermiona nic nevnímala, protože omdlela z veškeré bolesti.

_______________________________________

Doufám, že se vám povídka líbí. :) Komentář nebo vote by mě opravdu moc potěšíl... Ale jsem ráda, že si to vůbec někdo přečte :) děkuju vám moc :))*