Sentenced (Dramione ff)

3.kapitola

Hermiona

Hermiona zatínala pěsti, až si nehty zarývala do kůže. Lezl jí na nervy  a jestli si myslel, že jí tím oslovením vyvede z míry tak to se plete, už dávno si na to zvykla. Dívala se na něj, jak odchází a jeho dva kumpánové po sobě nechápavě hledí a následují ho. Našla svou hůlku a přišla k chlapci, který visel u stropu. Namířila hůlku na něj a pomohla mu na zem.

„Děkuju ti“ Řekl a promnul si oči.

Usmála se na něj. „Nemáš za co. Měl by ses jim vyhýbat. Jsou to jen namyšlení idioti.“
A sobě si přikázala to samé. Za pár dní už měla Malfoye plné zuby. Slíbila si, že se mu bude vyhýbat, co nejlépe to půjde.

„Hermiono!“ Zavolal na ni Ron a přinutil ji tak zastavit. „Nemohl bych tě o něco poprosit?“
„Jasně, že můžeš. O co jde?“
„ Potřeboval bych pomoct s lektvary… Víš, jak máme napsat tu práci..“
„Rone ty jsi ještě nezačal?“ Protočila oči. „ Vždyť je to už na zítra.“
Jako by ho neznala. Povzdechla. „ Pomůžu ti, ale budeš to muset udělat sám. Já ti to pouze zkontroluji, nebudu tě podporovat ve tvém nic nedělání.“  Vypadal trochu naštvaně, ale došlo mu, že to je lepší než nic.

Oba přišli do společenské místnosti Nebelvíru a začali s úkolem. Hermiona seděla u krbu a četla si knihu mezitím, co čekala, až to Ron dodělá, když se zarazila.. Čekala by, že společně s Ronem příjde požádat o pomoc i Harry. Koneckonců oba byli úplně stejně nanic, co se týče lektvarů.
„Nevíš, kde je Harry?“ Vyslovila myšlenku, která ji zajímala nahlas, když obrazem Buclaté dámy přišel ten, koho zrovna hledala.
„Tady. Co děláte?“  Řekl Harry.
„Úkol do lektvarů“ Odpověděla mu a Harry se na ně zděšeně podíval. V této chvíli by se mu nejspíš vysmál i sám Voldemort.

„Sakra.“ Vyšlo z něj po chvilce.
„Ty jsi zapomněl. Jak jinak.“ Přikývla a nemohla se ubránit smíchu. „ Pojď sem. Pomůžu vám, kdyby jste to měli dělat sami zůstanete tu do rána.“
„Díky Hermiono.“ Řekli jí oba zároveň.
„ Já vím, co byste beze mě dělali.“ Pousmála se. 

Draco

Draco odcházel se zatnutými pěstmi zpět do zmijozelské koleje. Theo s Bleisem  šli za ním a museli skoro běžet, jak mu nestačili.

„Kámo, musím ti říct, že si jí to dal pěkně sežrat.“ Začal Blaise a podíval se na Thea, protože hledal nějakou podporu. Chtěli Draca uklidnit, jenže si neuvědomovali, že všechno dělají ještě horší.

 „ Jo. Ta mudlovská šmejdka neměla strkat nos do věcí, do kterých jí nic není.“  Draco zatnul zuby. Popadl ho vztek a musel si ho vylít na tom, kdo byl momentálně nejblíž. A právě teď to byli jeho dva nejlepší kamarádi.  Obrátil se k nim čelem a propaloval je tím nejnenávistnějším a nejnaštvanějším pohledem, ze kterého přecházel mráz po zádech.  „Držte huby.“  Blaise s Theem se na sebe zmateně podívali. „Co ti je, Draco? My nejsme ti, na které si naštvaný, tak si na nás laskavě nevylévej zlost.“

To nebyla tak úplně pravda. Byl na ně naštvaný. Víc než na Grangerovou, která se opovážila projít kolem zrovna, když šikanovali toho kluka, protože kdyby to neudělala, nemuselo to skončit tak, jak to skončilo… Ikdyž. Jak to vlastně skončilo? Proč ho tak děsně zžírá, že se s ní pohádal? Dřív by ho to potěšilo víc než cokoli jiného. Ustupovala snad jeho nenávist k ní? Ne. To není pravda. Je přece synem svého otce. On jej vychoval k obrazu svému. Čarodějové s mudlovskou krví jsou špiny nic víc. Ale ty hnědé oči… Ne. Otec na něj musí být pyšný. Nestrpěl by kdyby…. Ty vlasy trčící na všechny světové strany, které si tolik přál pročístnout svými prsty a políbit ji na ty krásné rty… Dost! Omlouvám se otče. Tohle, když zjistíš, tak mě stoprocentně zabiješ, nebo při nejlepším vydědíš, ale musím to udělat. Prostě musím. Musím se usmířit s Grangerovou.

Potom si uvědomil, že Blaise s Theem pořád stojí a čekají, co na to řekne.

„Nic mi není.“ Řekl zahořkle a odcházel pryč. Musel přijít na to, jak změnit obrázek, který si o něm za ta léta vytvořila.

„Nikoho k sobě nepustíš! Jednou za tu svou uzavřenost zaplatíš Draco.“ Řekl za ním Blaise a zakroutil hlavou, ale Dracovi to bylo úplně jedno, teď se mu myšlenkami honilo něco úplně jiného.

Přišel do svého pokoje a svalil se na postel. Jak to má sakra udělat? Jak jí má přimět k tomu, aby změnila názor na něj? Povzdechl. Nemožný úkol. Nenapadalo ho absolutně nic. Překulil se na bok a zahleděl se do prázdna. Tohle nemá cenu… stejně ho bere jen jako namyšleného, povrchního idiota.

A nejsi to snad? Uslyšel hlásek ve své hlavě. Nehodlal mu odporovat. Tentokrát ne. Uznal, že ten hlásek má pravdu. Pohlédl na noční stolek, kde ležely tři knihy, které vzal Grangerové při cestě do Bradavic.  Ušklíbl se.  To byl úplně první moment, kdy se na ni díval jinak. Jinak než rok předtím. Jinak než kdykoli předtím, ale v ten moment se to úplně změnilo. Zahleděl se na ty knihy a najednou mu to došlo. To ony jsou jeho cestou ke Grangerové.