Nechala jsem se při psaní této kapitoly lehce unést :) :D Pro naladění té správné atmosféry doporučuji písničku, kterou jsem sem dala :)
doufám, že si kapitolu užijete :) Komentář nebo vote moc potěší :)
_____________________________________
Draco
Vzbudil se s ohromnou bolestí hlavy. Posadil se na své posteli a zaúpěl. Obličej si schoval do dlaní a promnul si oči, v té chvíli si uvědomil, že není sám a vedle něj někdo sedí. Vzhlédl k osobě a zvedl obočí. Co ta tady dělá?
„Pansy? Co- co tady děláš?“ Zeptal se jí zmateně.
„Přinesla jsem ti něco na kocovinu. Mělo by ti to pomoct.“ Vzal si od ní pohárek s nějakou tekutinou a celou ji hned vypil.
„My.. my jsme spolu..“ Ani to nechtěl vyslovit, jak moc se bál toho, že by to mohla být pravda, avšak se mu ulevilo, když Pansy zakroutila hlavou.
Díky bohu. Oddechl si v duchu. Po té, co Pansy odešla, přemýšlel nad tím, co se všechno v noci událo. Moc si toho nepamatoval.
Po tom, co mu přinesla Pansy se mu udělalo o dost lépe, a tak se odvážil vstát a zamířil na snídani.
Měl skvělou náladu, protože mu všichni gratulovali k vítězství a snídani si skvěle vychutnával, teda do doby, než si všiml Hermiony. Úsměv na tváři mu ztuhl a píchlo ho u srdce z jejího pohledu. Byl plný smutku, ale co ho zděsilo víc, když se podívala na něj, tak byl plný nenávisti. Chvíli se dívali jeden druhému do očí, každý s úplně jiným výrazem. Ona s nenávistí a on se zmatkem. Po té, co se odvrátila, začal přemýšlet o tom, co způsobilo její pohled. Co se stalo? Co jí udělal? Snažil si vzpomenout, avšak mu to vůbec nešlo. V hlavě měl nepořádek a pamatoval si jenom útržky. Vzpomněl si, že se pohádali, ale nic víc. Sakra. Zaúpěl.
Už do sebe nedostal ani kousek své snídaně. S podepřenou hlavou pozoroval svůj talíř. Potřeboval si s ní promluvit, když však vzhlédl k místu, kde seděla, neviděl ji. Podíval se ke dveřím právě včas, protože Hermiona právě rychlým krokem opouštěla Velkou síň. Neváhal a vydal se za ní.
Lehce jí dohnal, protože netušila, že šel přímo za ní. Porozhlédl se a měl štěstí, že moc lidí kolem nich nešlo a vůbec si jich nevšímali. Chytil ji za zápěstí a stáhl do schovaného výklenku, aby si s ní mohl v soukromí promluvit. Hermiona se nejdřív tvářila zmateně a překvapeně, ale když si všimla, kdo je, výraz se ihned změnil na nečitelný. Přitiskl jí ke zdi, a tak jí zabránil v úniku.
„ Co mi sakra chceš?“ Zeptala se a pořád si udržovala kamenný výraz. Bod pro ni. On se právě teď cítil tak hrozně, že to nedokázal. V obličeji měl zlomený výraz, přesně tak, jak se i cítil. Něco si uvědomil, ať to chtěl nebo ne. Ona byla ta, která ho držela na nohou, bez ní by to nezvládl a zhroutil by se. Uvědomil si, že kdyby jí teď ztratil, všechno ostatní by ztratilo smysl. Záleží mu na ní.
„Herms… Ať jsem včera udělal cokoli, je mi to líto. Nic jsem nemyslel vážně.“ Všiml si, že se její výraz obměkčil při vyslovení přezdívky, kterou jí dal. Dívali se jeden druhému do očí a ani jeden se neodvrátil, protože by to ani nešlo. Utápěl se v jejích čokoládových mořích a ani nestál o to se zachránit, chtěl se v nich utopit úplně.
„Prosím.“ Řekl, když mu stále neodpovídala. To ticho bylo nekonečně dlouhé a ubíjelo ho. Chtěl, aby mu odpustila a teď začínal pochybovat.
Pomalu se k ní přibližoval, tak pomalu, protože se bál, že by jej mohla odstrčit, ale neudělala to ani, když se jeho rty přitiskly na ty její. Vyčkával a užíval si tu chvilku, jen tak stál s přitisknutými rty na těch jejích a čekal, kdy ho odstrčí, avšak stále to nepřicházelo. Chytil ji jemně kolem pasu a začal pohybovat rty. Jejich polibek byl tolik něžný. Úplně jiný než ten v Uršulině koupelně, protože tentokrát byl plný citů.
Ucítil slanou chuť a uvědomil si, že Hermiona pláče, zrovna v tu chvíli jej od sebe pomalu odstrčila, jakoby se snažila sama sebe přemluvit k tomu to udělat.
„Já nemůžu Draco.“ Řekla se sklopeným pohledem. Chytil ji jemně za bradu, aby ji donutil se na něj podívat, ale vysmekla se mu. Odmítala se na něj podívat.
„Proč ne?“
„Copak to není jasné? Jsem ta mudlovská šmejdka a ty si čistokrevný, každý jsme úplně jiný.“
„A to je právě to, co nás tolik spojuje. Kašlu na to, z jaké jsi krve. Je mi to u prdele.“
„Promiň Draco…“ Ani se na něj nepodívala a odešla.
Chvilku jen tak stál, nemohl uvěřit tomu, co se právě teď stalo. V hrudi cítil obrovskou bolest. Takovou, jakou ještě nikdy necítil. Opřel se o zeď rukama a sledoval podlahu. Právě přišel o to jediné, co udržovalo jeho lidskost. O to jediné, co mu dávalo smysl žít a možnost normálního života, který bez ní ztratil význam.
„Sakra!“ Zanadával a silou uhodil do zdi. Uslyšel křupnutí, ale nic necítil, nezajímalo ho to. Zamířil chodbou pryč a nevšímal si studentů, kteří na něj házeli nechápavý pohled. Z kloubů na ruce mu krvácelo, ale bylo mu to jedno. Uplně se uzavřel. Nechtěl cítit to, co cítil. Rozhodl se zajít na ošetřovnu, kde mu madam Pomrfeyová zpravila ruku a poté zamířil do místnosti nejvyšší potřeby.
Začal dělat na úkolu, který mu Voldemort dal, už mu na ničem nezáleželo.
ČTEŠ
Sentenced (Dramione ff)
Fanfiction„ Co mi sakra chceš?“ Zeptala se a pořád si udržovala kamenný výraz. Bod pro ni. On se právě teď cítil tak hrozně, že to nedokázal. V obličeji měl zlomený výraz, přesně tak, jak se i cítil. Něco si uvědomil, ať to chtěl nebo ne. Ona byla ta, která h...
