Don't Leave Me [Fred Weasley]

Prolog

31. října 1981

Den, jako každý jiný - tedy alespoň pro mladou černovlasou ženu a její malou dcerku. Černovláska si však nikdy nestěžovala, ba naopak. Však to také byl její nápad, přestěhovat se daleko od těch závistivých, nepřejících a zlých lidí, kteří její rodině neustále šlapali po štěstí. Dlouhá léta kvůli nim trpěla, ale když se poprvé podívala do očí své novorozené dcery, rozhodla se, že už si nenechá ubližovat.
Už to budou dlouhé tři roky, co spolu se svým přítelem a jejich dcerkou žijí v malé - ale přesto velice útulné - černé, dřevěné chaloupce, daleko od lidí a i starostí.

*****

Celý den jsem dělala to co vždy, běhala po domě a snažila se ho udržet v naprosté čistotě, než se můj přítel vrátí domů. Tentokrát to však bylo trochu jiné, protože jsem se při tom všem uklízení snažila, alespoň trochu, vyzdobit naši chaloupku. 31. října, jsme sice naposledy slavili v závěrečném ročníku v Bradavicích, ale teď, když malé Lyře budou čtyři roky, rozhodla jsem se pro menší změnu. Dobrá, je pravda, že můj nápad to tak úplně nebyl, ale už vím, že když si můj přítel něco usmyslí, je lepší mu vyhovět.

*****

Když jsem byla se vším konečně spokojená, šla jsem za Lyrou do jejího dětské pokoje, seděla na malém, kulatém koberečku modré barvy, který krásně ladil i se zbytkem pokoje.
V jednom, jsme si opravdu rozuměly a to v mírné posedlosti modrou barvou.

"Mamí, mamí," rozkřikla se Lyra, když si mě všimla, "koukej co jsem nakreslila! Todle jsem já, todle ty a todle je taťka." Nadšeně jezdila prstíkem po skupinkách všech možných tvarů, jediné, co se na daných "postavách" lišilo, byly barvy. Ty, které měly znázorňovat mě a Lyru, byly modré a ta třetí, ta byla červená.
Nedalo mi to a musela jsem se nad tím pousmát. Bylo to tak roztomilé.

"Je to překrásné," řekla jsem s naprosto upřímným úsměvem na tváři a pozorovala jsem, jak se v očkách mé dcerky objevují jiskřičky.

"Půjdeš si se mnou malovat?" Zeptala se mě sladce a já tu prosbu nemohla odmítnout.

*****

Čas plynul velice rychle, v jednu chvíli bylo krátce po poledni a v té druhé, se začínalo pomalu, ale jistě, stmívat.
Seděla jsem v kuchyni u malého jídelního stolu a pročítala jsem včerejšího Denního věštce. Ne, že by mě ty články plné lží zrovna dvakrát zajímaly. Šlo jen o prosté ujištění, že Ten-jehož-nesmíme-jmenovat, nebo jeho společníci, nebyli v poslední době viděni, v okolí naší chaloupky.

Po chvíli jsem noviny hodila zpět na stůl a podívala jsem se na nástěnné hodiny, které viseli u malé knihovničky, která byla přecpaná až k prasknutí.
Do páté hodiny zbývalo bezmála pět minut a on se doma ještě ani neukázal.

Netrpělivě jsem se zvedla od stolu a začala jsem nervózně přešlapovat po místnosti. Když jsem celou kuchyň přešla zhruba čtyřikrát, rozhodla jsem se, zvětšit si okruh a tak jsem přešlapovala z kuchyně do malého obývacího pokoje a zas zpět. Lyra si vesele hrála ve svém pokoji nahoře a já tak byla úplně sama.

Tohle nervózní pochodování mi vydrželo hodinu, nebo to byly možná dvě? Na tom stejně nesejde. Šlo o to, že se můj přítel ještě pořád nevrátil domů. Vždycky se vrací nejpozději ve čtvrt na šest, ale dnes nic. Dokonce jsem byla tak zoufalá, že jsem z okna začala vyhlížet sovy. Ale kromě známé cestičky uprostřed lesa, jsem nic neviděla, nebo jsem si to ze začátku alespoň myslela. Jako blesk z čistého nebe, se u jednoho ze stromů objevila podivná postava, která byla celá zahalená v černém hábitu. Nejdřív jsem nechápala danou situaci, ale jeden pohled na tu mně už velmi známou masku, všechno změnil.