Boy from the internet // Payton Moormeier//

||4||

Musím zmizet hned teď. Ale problém je, že nevím kam.
Severní Karolína. No jasně. Poletím za Paytonem. Je slavný. Takže se někoho zeptám, kde bydlí a on mi to určitě řekne. Lehké jak facka.
Rychle běžím k notebooku a jdu sehnat narychlo nějaký letenky. Naštěstí je New York blízko Severní Karolíny, takže letenka tak drahá není. Zarezervuju si jí a vypnu počítač. Přiběhnu ke skříni, odkud si vyndám větší batoh, a dám si do něj nějaký oblečení, spodní prádlo a z koupelny kartáček s pastou a hřeben. Potom se ještě převléknu do čistého oblečení a makeupem si zakryju modřiny na obličeji. Potom do batohu hodím ještě notebook s nabíječkou a to je všechno.
Dobře. Teď jenom vymyslet, jak se dostat z baráku. Jelikož nemůžu jít normálně dveřma, protože by mě matka logicky viděla, tak musím jedině oknem. Jiná možnost není. „Tak fajn." Povzdechnu si, hodím si batoh na záda a jdu k oknu. Otevřu ho a podívám se na tu výšku pode mnou. Kdyby jsem spadla, tak si rozhodně něco zlomím. Rozhlédnu se kolem, jestli bych nenašla nějaký bod, po kterém bych se dostala dolů. A světe div se, hned vedle okna je okap. Usměju se a vylezu z okna. Chytnu se silně okapu a přišpendlím se k němu. Začnu pomalu šplhat dolů. Když se blížím už ke konci, tak se odrazím od baráku a seskočím na zem. Potom už na nic nečekám a vyběhnu co nejrychleji z našeho pozemku.

•••••
„Děkuju mockrát!" Křiknu na taxikáře, který mě odvezl na letiště, do kterého se ihned rozeběhnu. Tak více méně nestíhám letadlo. Prodírám se mezi lidma a sem tam uslyším nějakou nadávku. Rychle se omluvím a běžím dál.
„Dobrý den, mám tady zamluvenou letenku na jméno Stacy Raeken do Severní Karolíny." Vychrlím na pani za "pokladnou". Pani se na mě znuděně podívá a potom nakliká něco do toho jejího zázračnýho počítače. „Váš pas prosím." Řekne po chvilce a já jí ho rychle ukážu. Chvilku do něj kouká, než klikne na něco na počítači a vytiskne se letenka. „Prosím." Podá mi ji a já ji doslova vytrhnu ty paní z ruky. „Děkuju." Zamumlám a rozeběhnu se k nástupišti do letadla. Doběhnu tam přesně v čas, protože přede mnou nastupují poslední lidi. „Dobrý den." Pozdravím udýchaně tu "letušku" a podám jí lístek. Ona se na mě usměje a tu letenku odtrhne. „Sedadlo F24." Řekne a vrátí mi letenku. „Děkuji." Usměju se na ni a vstoupím do takové té chodby, která vede až do letadla.

••••••

„Prosím, připoutejte se, za chvilku budeme přistávat v Severní Karolíně." Ozve se z repráků a mě to vyruší z mých myšlenek. Až v letadle jsem si uvědomila, jakou blbost jsem to udělala. Co když Paytona nikdy nenajdu? A když jo, co když mě nebude chtít vidět? Zůstanu v Severní Karolíně úplně sama a peníze na zpětnou letenku nemám. Ne, dost, musím se uklidnit. Tohle by určitě Payton neudělal. Vždyť je to můj kamarád.

••••••
Severní Karolína. Já jsem v Severní Karolíně. Nebo respektivě stojím před letištěm Severní Karolíny. A vůbec netuším, co mám teď dělat. Jsem v háji. Doopravdy jsem v háji.
Dobře Stacy, uklidni se, to zvládneš. Jako první si stopni taxík. Jak moje mysl řekne tak udělám. Dojdu na kraj chodníku a mávnu rukou na taxík, který zrovna přijel. Zastaví se u mě a já si do něj nasednu. „Kam to bude slečno?" Usměje se na mě sympatický pán, tak kolem 40tky a já pokrčím rameny. „Já vlastně ani nevím. Neznáte náhodou Paytona Moormeiera?" Zeptám se s nadějí a on se rozesměje. „Toho znám až moc dobře, moje dcera ho úplně miluje. Zítra jde na Light Tour, kde ho uvidí." Odpoví mi a mě to vžene nápad do hlavy. „A, kde je to Light Tour?" Zeptám se ho a on se zamyslí. „Mám pocit, že je to v takovým sále, jménem Basic." Odpoví po chvilce a já se usměju. „Odvezte mě tam prosím." Připoutám se a on kývne a rozjede se.

••••
„Jsme tady." Oznámí řidič asi po 15 minutách jízdy. „Děkuji mnohokrát." Usměju se na něj a vystoupím z auta. Stojím před obrovským sálem, kde se zítra bude pořádat to Light Tour, nebo nějak tak. Mám štěstí, protože hned naproti sálu je hotel. Hned se k němu rozejdu a vstoupím dovnitř. „Dobrý den, mohu vám nějak pomoct?" Usměje se na mě od recepce mladý kluk a já se k němu rozejdu. „Dobrý den, máte tady volný pokoj?" Zeptám se ho s nadějí a on něco nakliká do počítače. „Ano, ve 3.patře je volný dvoulůžkový pokoj." Usměje se na mě znova a já si oddychnu. „A kolik stojí jedna noc?" „10 dolarů." Ah, díky bohu. „Dobře, dejte mi ho prosím." Řeknu mu a začnu se přehrabovat v batohu, odkud vyndám peněženku. Otevřu ji a vyndám 10 dolarů. „Prosím." Podám mu je, a on mi naoplátku podá klíče od pokoje. S úsměvem mu poděkuji a vydám se k výtahu. Přivolám ho a po chvilce je tady. Vstoupím do něj a kliknu na třetí patro.
Ve třetím patře zastaví a otevře dveře. Já vystoupím a jdu k pokoji 25. Kupodivu je blízko výtahu a tak ho nemusím dlouho hledat. Odemknu dveře a vstoupím dovnitř. Je to malinký pokojíček s manželskou postelí a s malinkou koupelnou. Ale mě to stačí.
Hned jdu do koupelny, kde se svléknu a vlezu do sprchy. Jenže já blbec si po chvilce uvědomím, že jsem si nezabalila pyžamo. Proto, když vylezu ze sprchy, obléknu si pouze spodní prádlo. Potom si ještě vyčistím zuby a ulehnu do postele. A modlím se, aby mem zítra Payton nevyhodil.