Boy from the internet // Payton Moormeier//

||38||

O 9 měsíců později ( sry za ten posun, ale už tu knížku potřebuju ukončit)

„No, to je ono, ještě jednou pořádně zatlačte," řekne pan doktor a já udělám jak řekl. Je to neskutečná bolest, po čele mi teče pot a vedle mojí postele stojí mamka a drží mě za ruku.
Zavřu silně oči a po chvilce uslyším ten nádherný zvuk. Uslyším pláč mého štěstíčka. „Gratuluju, máte zdravou holčičku," usměje se na mě doktor a podá mi mojí malou. Šťastně si oddychnu a pohladím svojí malou lehce po hlavičce. „Tak tě tady vítám Lucy," usměju se na ni a ona se na mě podívá svýma krásnýma hnědýma očima, který má po Paytonovi a usměje se na mě. V tu chvíli se rozbrečím. Doktor mi Lucy vezme a jde ji umýt od krve. Podívám se na mamku, která má taky ubrečený oči a obejme mě. „Jsem na tebe tak pyšná Stacy," vydechne a já se usměju do objetí.

••••

Už ležím na normálním pokoji, vykoupaná, převlečená do čistého oblečení a jen tak odpočívám. Lucy leží vedle mě ve speciální postýlce a spinká. Najednou se otevřou dveře a dovnitř vejdou doktoři, kteří vezou lůžko s další maminkou a dítětem. „Vezeme vám společnost," usměje se na mě doktorka a zaparkuje lůžko asi 3 metry ode mě. Odejdou a já se podívám na tu holku. Ona se na mě taky podívá a já hned vykulím oči, stejně jako ona. „To snad ne," hlesne ona a usměje se na mě. „Ahoj Stacy," pozdraví mě a já se vzpamatuju. „Ahoj, Anet," oplatím ji a pořád na ni nevěřícně koukám. Ona si asi uvědomí, co udělala před rokem a půl a úsměv ji zmizí. „Poslyš Stacy, chci se ti omluvit za to, co jsem ti kdysi dávno provedla," sklopí zrak a já se usměju. „To je v pořádku, už je to dávno. A jak se vlastně máš?" Začnu konverzaci a ona se na mě zase podívá a usměje. „Teď momentálně skvěle, narodil se mi roztomilý a zdravý chlapeček," podívá se na miminko vedle sebe. „A...máš tu někde přítele?" Zeptám se a ona si povzdechne. „Ne...Dylan, táta Jacka," ukáže na svého syna ,„je teď momentálně v armádě a vrací se za 2 týdny, vtipný je to, že neví, že jsem vůbec byla těhotná, chtěla jsem to udělat jako překvapení, ale teď se bojím, že mě nechá," řekne nervózně a já se na ni povzbudivě usměju. „Neboj, určitě nenechá," řeknu a ona přikývne. „A co ty? Kdo je otec?" Zeptá se a já znervózním. Sakra. „No...o-otec je Payton," řeknu potichu a ona na mě vykulí oči. „Jako ten Payton?!" Vykřikne lehce, aby nevzbudila děti a já pouze přikývnu. „Panebože, to vám gratuluju!" „Je tu ale jeden háček," podívám se na ni. „Jaký?"
„Payton neví že mám s ním dítě a ani nechci aby to věděl. Rozjel svoji kariéru s hudbou a nechci mu zkazit život dítětem," povzdychnu si a Anet se na mě lítostivě podívá. „To chápu..ale ty to určitě zvládneš, jsi silná holka," usměje se na mě a já ji to oplatím.
Ještě si tam chvilku povídáme, než zase do pokoje vejde doktorka. „Nerada vás ruším, ale musíme se naučit kojit," hned jak to dořekne se Jack s Lucy probudí a začnou brečet. S Anet se na sebe vtipně podíváme. „Tak...sundejte si tričko."

O 3 dny později

Konečně opouštím nemocnici s Lucy v přepravní "postýlce". Na parkovišti už čeká mamka, která mi pomůže Lucy připoutat dozadu k sedačce a potom si následně sedneme i my. „Tak...a hurá domů," zavelí mamka s úsměvem a vyjede z parkoviště pryč. Co se Anet týče, dali jsme si na sebe kontakt a skamarádily jsme se.
Cesta netrvá nějak dlouho a už stojíme před barákem. Vyndám Lucy z auta a mamka mi vezme tašku, kde jsou moje věci. Otevřu vchodové dveře a vstoupím do baráku. Položím Lucy, která pořád spí na zem a povzdychnu. „Čeká tě úplně nový život," řekne za mnou mamka a já se na ni se slzama v očích otočím. Má pravdu. Teď jsem máma. Mám zodpovědnost. Podívám se dolů na mojí malou holčičku a usměju se. „Nikdo ti v životě neublíží, to ti slibuju," řeknu ji, vyndám ji z té přepravky a dám ji pusu na čelíčko. Teď začíná nová část mého života.

Ahoooj lidi, im back. Celkem po dlouhé době ale nevadí. Chtěla bych vám jen říct, že nás čeká už jen EPILOG a potom je konec, takže se máte na co těšit.
Mějte se hezky.

Anett