Boy from the internet // Payton Moormeier//

||37||

O 3 dny později

„Pro dnešek máš volno, můžeš jít domů," řekne mi moje vedoucí, když už skoro spím za pultem v kavárně. Děkovně se na ni podívám, převléknu se a vydám se domů.
Jsou to 3 dny od toho, co jsme přiletěli zpátky a s Paytonem si voláme každý večer. Včera jsme volali dlouho do noci, to proto jsem málem usnula za pultem a to je teprve půl čtvrtý.
Kavárna je kousek od mého domu, takže netrvá dlouho a už se valím u sebe v posteli. Samozřejmě mi to můj žaludek nepřeje a já okamžitě běžím na záchod zvracet. Děje se to už dlouho a začíná mi to pěkně lézt na nervy. Mamka mi říkala, ať si skočím k doktorovi, ale já nechci. Nesnáším doktory. Ale už mě to zvracení leze na nervy, takže se rozhodnu mamku poslechnout a vydám se k doktorovi.

„Dobrý den, jmenuji se Stacy Black, je mi už pár dní špatně a nevím, čím to může být," vychrlím na doktorku za recepcí a ona se na mě mile usměje. „Nebojte se, určitě to nebude nic vážného. Sedněte si prosím do čekárny, doktor se vás brzo ujme," odpoví mi a já se na ni děkovně usměju. Sednu si na židli do čekárny a napíšu mamce, že jsem u doktora.
„Slečna Black?" Přijde do čekárny doktor a já se rychle zvednu. Doktor mi ukáže ať jdu za ním a já tak udělám.
„Takže, co váš trápí," zeptá se mě, když si sedne za počítač. „No, už asi týden každý ráno zvracím a někdy i přes den, jsem pořád unavená a někdy mě bolí i hlava," odpovím mu a on si to zapíše do počítače. „No dobře, tak si prosím lehněte sem na lehátko a vyhrňte si tričko, podíváme se vám do břicha," vysvětlí mi a já tak udělám. Lehnu si na lehátko, vyhrnu si tričko a čekám na doktora, který ještě něco dopisuje na počítači a potom se židlí přesune ke mně. „Teď to trošku zastudí," upozorní mě a vyprdne mi na břicho nějaký gel, který studil jak prase!
Položí na to nějaký přístroj a začne tím jezdit po mém břiše. Najednou se zastaví na jednom místě a zamračeně se kouká na obrazovku. Vyděsím se, co tam asi vidí, ale když se potom usměje, celkem se uklidním. „Paní Black, gratuluju," usměje se na mě a já se na něj nechápavě zamračím. „Vypadá to, že důvod, proč vám je špatně, je to, že čekáte miminko, jste tak v prvním týdnu," vysvětlí mi a já tam jenom nehybně ležím. Já..mám..s Paytonem dítě. Vlastně se nedivím, dvakrát jsme nepoužili ochranu.
„A, co mám teď dělat?" Řeknu rozklepaným hlasem a doktor se zasměje. Tak díky, že se směješ mému utrpení. „Nebojte se, dám vám termín za 3 měsíce, kdy přijdete na kontrolu a zjistíme rovnou pohlaví miminka," vysvětlí a já pouze zaraženě přikývnu. Doktor mi podá kapesník, čím si utřu tu divnou tekutinu na mém těle a vstanu z lůžka. Rozloučím se s ním a opustím nemocnici celkově. Tak tohle až se dozví máma, tak bude vyvádět. Jedno vím ale jistě...Payton se to nesmí za žádnou cenu dozvědět. Chápu, že to je jeho dítě, ale nechci mu zničit život, když ho má jako umělec tak hezky udělanej.

•••••

Je něco kolem půl sedmě večer, když moje mamka přijede domů. Celou dobu jsem si trénovala, jak jí to řeknu, ale na nic jsem stejně nakonec nepřišla. Tak jí to prostě řeknu. Sejdu schody dolů a jdu do kuchyně, kde mamka vyndavá nákup. Ona byla nakoupit? No to je jedno.
„Mami?" Oslovím ji nejistě a ona se na mě okamžitě podívá. „Stacy, tak co, jak to dopadlo u doktora?" Zeptá se okamžitě a já zase celá zmrznu. Doháje. „Stacy?" Oslový mě nejistě a já se nadechnu. „Mami, jsem těhotná," vydám ze sebe a tentokrát zmrzne na místě mamka. Kouká na mě nevěřícně a pořád dokola otevírá a zavírá pusu jak ryba.
„Mami, moc se omlouvám, já-" nedořeknu to  a mamka mě okamžitě obejme. Chvilku váhám, ale taky jí nejistě obejmu. „Ty se nezlobíš?" Zeptám se a máma se na mě se slzama v očích podívá. „Proč bych se zlobila, vždyť to je skvělá zpráva! Payton to už ví?"
„Ne neví, a ani nechci aby to věděl, nechci mu zníčit život," vysvětlím ji a ona chápavě přikývne. Začne mi zvonit mobil. Vyndám ho z kapsy a podívám se na display. My o vlkovi. Volá mi Payton. Podívám se vyděšeně na mámu a ona mě chytne za ruku. Nadechnu se a přijmu hovor. Dám ho nahlas. „Ahoj Paytone," řeknu rozklepaně. „Ahoj lásko, tak co, už je ti lépe?" Zeptá se okamžitě a mě z tváře ukápne slza. „Paytone...už si nemůže dál volat," vydám ze sebe a kousnu se do rtu, abych nezačala brečet. „Cože, proč? Děje se něco?" Začne se okamžitě vyptávat a já vím, že mu teď musím zalhat. „Všechno je v pohodě, jenom jsem si uvědomila že...že tě nemiluju," lež, je to samá lež, já ho miluju z celého srdce, ale nechci mu zkazit život. Sakra proč to pořád opakuju. „Prosím, už mi nevolej a nehledej mě, věřím že si najdeš někoho lepšího a přeju ti v životě hodně štěstí."
„Ne počkej Stacy...," nedořekne to, protože mu to típnu a sesunu se na zem a začnu nekontrolovaně brečet. Mamka mě okamžitě obejme a začne mě utěšovat. „Udělala jsi dobře Stacy, neboj se, my to zvládneme," řekne mi mamka a má pravdu, my to společně zvládneme.

Ahoj lidi, po dlouhý době jsem zpátky. Jenom jsem vám chtěla říct, že nám zbývá poslední kapitola a potom epilog, takže užívejte.

Anett