Boy from the internet // Payton Moormeier//

||3||

Je to Payton. Okamžitě to zvednu a moje kamera se automaticky zapne. Já si ale neuvědomím, že mám díky mámě po tvářích modřiny a rozseklý ret.
„Ahoj Paytone." Pozdravím ho a usměju se na něj. „Ahoj Stacy, jak- co to máš sakra na obličeji!" Vykřikne a já si okamžitě vypnu kameru. „To nic neni, jen jsem spadla ze schodů." Odpovím a hned si uvědomím, jak debilně to zní. „Spadla ze schodů, aha." Řekne ironicky a já si povzdechnu. Nesežral to. Sakra.
„Stacy, zapni si tu kameru." Řekne jemně a já chvilku váhám. „Prosím." Dodá a já to teda udělám. Zapnu si opět kameru a Payton může vidět můj zničenej obličej.
„Kdo ti to udělal?" Zeptá se jemně a já odvrátím pohled. Nechci to říkat, strašně se za to stydím. „Stacy, kdo ti to udělal?!" Trochu vykřikne a já se na něj opět podívám se slzama v očích. „Máma." Řeknu mu narovinu a on čeká, až budu pokračovat. „Trvá to od mých 8 let, kdy mi umřel táta. Od té doby se máma zbláznila a začala pít a mě mlátit." Pokrčím rameny a dál to nerozebírám. „8 let?" Zeptá se udiveně Payton a já pouze kývnu. „Proč to nenahlásíš?" Zeptá se opět po chvilce ticha. „Proč asi? Nejsem plnoletá, kdyby mámu vzali, tak mě dají do děcáku, a tam já vážně nechci!" Vykřiknu na něj a Payton se zamračí. Já zavřu oči a vydechnu. Chce mi jenom pomoct. „Promiň." Omluvím se mu a on se usměje. „To nic, chápu to." Uklidní mě a já se na něj vděčně usměju. „A, jak jsi se měl ty?" Změním téma a lehnu si na postel. „Ale jo, ušlo to. Ráno jsem byl dělat hudbu, potom jsem byl s Cierrou venku a teď jsem tady s tebou." Mrkne na mě a já se uchechtnu. „Dneska, když jsem byla ve škole, tak se o tobě moje spolužačky bavily. Koukali na nějaký ty tvoje videa na tik toku a byli z tebe úplně hotoví." Zasměju se a Payton zrudne a zakryje si obličej rukama. „Ne, že to neni pravda?" Zamumlá do rukou a já propuknu ještě ve větší smích. „Neboj, já jsem nic neviděla." Uklidním ho a on si sundá ruce z obličeje. „Tak dobrý, nepotřebuju se ztrapnit před novou kamarádkou." Zasměje se a já ztuhnu. Kamarádkou. To slovo je nový. „Řekl jsem něco špatně?" Zamračí se a já se proberu. „Ne jenom, nikdy mě ještě nikdo nenazval kamarádkou. Nikdy jsem vlastně žádný kamarády neměla." Pokrčím rameny a on se usměje. „Tak to mě těší, že můžu být tvůj první kamarád." Pronese hrdě a já se na něj usměju. „Poslyš a...nemohl by jsi mi zahrát něco na kytaru?" Udělám psí oči a on obrátí oči ve sloupe a usměje se. „Dobře, a co by jsi chtěla?" Zamyslím se a potom mi to dojde. „Zahraj mi jednu z tvých písniček." Mrknu na něj a on kývne. Dojde si pro kytaru a po chvilce je zpátky. Sedne si opět na židli a začne hrát. Dokonce začne i zpívat. O to jsem ho sice neprosila, ale nevadí. Zpívá krásně. Vlastně víc než krásně. Na to, že mu je 17 let, tak má božský hlas.
Zaposlouchám se do toho textu, a podle toho poznám, že to psal, když měl asi zlomený srdce. Alespoň ten text tomu odpovídá.
„Tak co ty na to?" Zeptá se a já rychle zamrkám očima a proberu se. Musela jsem se asi hodně zamyslet, když jsem ani nepostřehla, že už skončil.
„Je to nádherný, opravdu máš talent." Řeknu upřímně a asi se mi to zdálo, ale měla jsem takový pocit, že jsem v Paytonových očích zahlédla dojetí a radost. I mě to udělá radost a usměju se na něj. Takhle na sebe přes kameru koukáme asi dobrých 5 minut a nikdo noc neříká, jenom se na sebe usmíváme.
„STACY!" Zakřičí z plných plis moje matka a začne mlátit na moje dveře. Já se vyděšeně posadím a celá se co nejvíce namáčknu na zeď. „Co to je, co se děje?" Zeptá se taky vyděšeně Payton a já zvednu mobil, který jsem vyděšením opustila. „To je moje matka, která se snaží dostat dovnitř mého pokoje a.....zmlátit mě." Polknu a po tvářích mi steče slza. „Stacy, musíš odtamtud utéct, a to hned." Nakáže mi a já se na něj zamračím. „Stacy, jestli okamžitě neotevřeš ty dveře, tak to bude ještě horší!" Zařve znovu máma a já zavřu oči. Musím se uklidnit. „Stacy prosím uteč, udělej to pro sebe." Zaprosí zoufale Payton a já se podívám na moje jediný okno v pokoji. „Udělej to pro mě." Řekne po chvilce a mě po tváři steče další slza. „Promiň Paytone." Kuňknu, Payton se nechápavě zamračí, a než mu to dojde, tak vypnu hovor.
A udělala jsem to přesně v čas, protože moje matka vyrazila dveře a vtrhla do mého pokoje.
„Ty...ty jedna malá krávo, co si myslíš, že děláš?" Vykřikne a rychle přijde ke mě a jednu mi vrazí. „Nebudeš se zamykat, je ti to jasný!" Zařve na mě a já pouze přikývnu. Máma mi ještě jednu vrazí a potom odejde. Samozřejmě nezapomene prásknout dveřma. Já se sesunu na zem a propuknu v pláč.
Payton měl pravdu. Musím odtud pryč.