Boy from the internet // Payton Moormeier//

||2||

Ráno mě probudí budík, který mi oznamuje, že je čas vstávat. Já tedy tak udělám a hned se vydám do koupelny, kde si udělám ranní hygienu. Potom přejdu k šatníku a vezmu si na sebe krátký kraťasy a tílko. Venku je velký horko a já se ani nedivím. Je 20.června, což znamená, že za týden jsou letní prázdniny a já budu mít alespoň na dva měsíce pokoj od mých spolužáků.
Když se i trochu nalíčím, vezmu si do ruky mojí tašku a přejdu ke dveřím. Odemknu je a pomalu vylezu na chodbu. Musím jít velmi potichu, abych nevzbudila matku. Sejdu dolů do kuchyně, kde si vezmu rychle jablko a potom vypadnu z baráku.

Cesta do školy nikdy netrvala moc dlouho a to mě hrozně štve. Nikdy po ránu nejsem připravená na krásný řečičky lidí ze školy. Ale už jsem se to naučila tak více méně ignorovat.
Dojdu před školu a všechny pohledy se zase strhnou na mě, jako každé ráno. Já ty pohledy úspěšně ignoruji a dojdu až ke své skříňce. Tam se ale bohužel už řečím nevyhnu.
„Ale podívejme, kdo nám dneska dorazil do školy." Přijde ke mě Lucy, ta největší kráva na škole, společně se svými "kamarádkami".
„Víš, Lucy, nevím jestli sis toho všimla, ale já chodím do školy každý den." Odpovím ji otráveně a otevřu si skříňku, kam si dám věci. „Vážně? To je zvláštní, moc často tě tady nevidím, to bude možná tím, že nikoho nezajímáš." Zasměje se a ty její nány taky. „A nebo to bude tím, že přes ty tvoje dlouhý košťata, kterým říkáš vlasy nic nevidíš." Odfrknu si a jí to očividně naštve, protože mi zabouchne dveře od mé skříňky. Ještě díky bohu, že jsem tam neměla ruce, to by nebylo moc příjemné.
„Jak se má maminka?" Usměje se ďábelsky a já se na ni otočím. „Nevím, mi spolu nemluvíme." Pokrčím rameny a ona udělá "smutný" oči. „Aw, to mě mrzí. Maminka je alkoholička, která tě mlátí a nemá na tebe čas, to zabolí." Pohladí mě po rameni a já její ruku rychle setřesu. Na tohle nemám náladu. Otočím se a bez jediného slova se vydám pryč. „Pozdravuj tatínka!" Zakřičí ještě na mě a já se zastavím. Tohle přehnala. Rozeběhnu se a vpadnu na záchody. Opřu se o umyvadlo a zrychleně dýchám. Do očí se mi vženou slzy a já je neudržím. Propuknu v pláč a je mi jedno, že mě někdo může slyšet. Táta je pro mě citlivý téma a pokaždé, když ho někdo zmíní, tak propuknu v pláč.

Stojím tam takhle asi deset minut, než mě vyruší zvonek, který ohlašuje začátek hodiny. Rychle se seberu a běžím do mojí třídy. Rozrazím dveře a vpadnu tam jak namydlený blesk. Všechny pohledy se strhnou na mě a já se cítím celkem dost nepříjemně.
„ Slečno Raekenová, do vás bych neřekla, že chodíte pozdě." Osloví mě učitelka na angličtinu a já se na ní omluvně podívám. „Odpusťte paní učitelko, zdržela jsem se na záchodech." Vysvětlím a ona kývne. „Dobrá, běžte si prosím sednout." Na nic nečekám a udělám, co řekne. Sednu si do poslední lavice a začnu poslouchat výklad, který učitelka začne. Už teď mě to nebaví.
••••••••

Je 13:30 a já jdu konečně domů z té cvokárny. Ani ne za 10 minut jsem doma a odemykám dveře. Vstoupím dovnitř a matka zase leží opilá na gauči a spí. Teda, myslela jsem si, že spí. Hned jak zabouchnu dveře se posadí a podívá se na mě. Pohled na ni mě děsí. Vypadá příšerně.
„Kde jsi byla!" Zařve a vstane z gauče. „Ve škole." Kuňknu a začnu couvat. Po chvilce narazím do dveří, takže už není kam couvat. „Jo tak slečinka si chodí do školy. Koupila jsi mi alespoň cestou ze školy pití!" Přejde ke mě a já se na ní vyděšeně podívám. „Ne." Šeptnu a to stačí mámě k tomu, aby mi dala takovou facku, že z toho spadnu na zem. Začne do mě kopat a já se schoulím do klubíčka a čekám, kdy to skončí. Po chvilce přestane a jen tak na mě kouká. „Měla jsem jít na potrat, když jsem tě čekala. Ale tvůj táta chtěl, abych si tě nechala a koukej, jak to dopadlo. Jsi akorát nicka, která nikdy nic v životě nedokáže." Zavrčí na mě a odejde zpátky do obýváku. Já se opatrně seberu, protože mě bolí celý tělo a vydám se do mého pokoje. Hned se zase zamknu a sednu si na postel, kde propuknu opět v pláč. I za těch 8 let, co tohle snáším, si na to nemůžu zvyknout. Ani nechci. Pořád někde hluboko v duši doufám, že se dá máma zase do kupy, a bude to zase ta hodná máma, která mi se vším pomáhala a byla na mě hodná.
Dokázala bych takhle vzpomínat hodně dlouho, jenže mě vyrušil můj mobil, který mi začal zvonit. Nakrčila jsem obočí a vytáhla si ho z kapsy. Nejsem zvyklá, že by mi někdo volal. Podívám se na display a zamračím se ještě víc. Někdo mi volá přes instagram.