Vnučka

[24]✅

- Andrea Black -

Vzbudila mě ohromná bolest hlavy, které určitě nepomáhalo to, že jsem okolo sebe slyšela samé hlasy a pípání přístrojů. Chtěla jsem promluvit, ale druhá věc, které jsem si všimla bylo to, že mám vyprahlo v puse.

,,Prosím." Zašeptala jsem a musela zatnout zuby, protože to bylo bolestivější než jsem čekala. Bohužel mě nikdo neslyšel. ,,Prosím." Řekla jsem o trochu hlasitěji a byla ráda, když se okolo mě přestali ty lidi bavit.

,,An?" Ozvalo se vedle mě a já konečně otevřela oči. ,,Vodu, prosím." Zašeptala jsem a pokusila se nadzvednout na loktech. Neúspěšně.

,,Tady, voda." Řekl vedle mě další hlas a k ústům mi byla přiložena sklenička. Vypila jsem jí celou.

,,Děkuju." Řekla jsme už normálním hlasem a koukla se po ostatních. ,,Kde to jsem?" Zeptala jsem se. Tohle musel být sen. Byla tu celá moje rodina. Mamka, děda, sestra a moje parta. Všichni se na mě dívali a některým tekli i slzy.

,,Jsi v nemocnici, zlato. Tvůj děda tě našel v noci v parku a přivezl tě sem." Řekla moje mamka a vzala mě za ruku. Brečela. Došlo mi to.

Frank a ostatní, museli mě museli odvést, když jsem spala a neřekli mi o tom. Do očí se mi nahrnuli slzy.

,,Půjdeme pro doktora... " Oznámila Sára a společně s kluky odešla z místnosti.

,,Jak se cítíš?" Zeptal se mně děda a přisedl si spolu se Sofí si sedli vedle brečící mamky.

,,Bolí mě hlava a..." Uvědomila jsem si, že nemůžu říct nic z toho co se událo u Franka. Policie by to začala vyšetřovat a následně by je zatkli, nebo hůř. To jsem nechtěla. Rozhodla jsem se lhát. ,,Jsem zmatená. Co se stalo a proč jsem v nemocnici?" Naoko zmateně jsem se rozhlédla okolo.

U viděla jsem jak děda s mamkou ztuhli. Mamka konečně přestala brečet a vyděšeně se podívala na mého dědu. Ten se naopak tvářil zamyšleně. Možná mi to neuvěří, přece jenom mě viděl v tom baru. Po malé chvíli však nasadil zase starostliví obličej a smutně se na mě usmál.

,,Ty si nic nepamatuješ?" Zeptal se mě a já záporně zavrtěla hlavou. ,,To je v pořádku, zlato. Třeba si časem vzpomeneš." Pohladila mě po hlavě mamka a já kývla na souhlas.

,,Takže to znamená, že už se vrátíš domů?" zZptala se najednou Sofí a já se na ní otočila. Měla červená očka a bylo vidět, že jen tak tak zadržuje slzy.

,,Pojď sem." Otevřela jsem náruč, zatímco Sofí vyskočila na postel a doslova mi skočila do náruče. ,,Už budu doma." Zašeptala jsem jí do ucha a ona se rozbrečela.

V tu chvíli se otevřeli dveře a dovnitř vešla moje parta spolu s doktorem.

,,Tak už jste doopravdy vzhůru. To jsme rádi." Usmál se na mě doktor a já mu úsměv oplatila. ,,Tak se podíváme na výsledky testů." Koukl se do nějakých papírů a chvíli se nad tím mračil než zvedl pohled a začal mluvit. ,,Vypadá to, že jsme ve vaší krvi našli stopy po drogách, ale díky takovému malému množství jsme nemohli určit, jaký druh drogy to byl. Taky jsme na vašem těle našli velký počet pohmožděnin a to po celém těle. O rukou nemluvně. Známky po boji jsou viditelné. Naštěstí jsme nenašli nic co by naznačovalo znásilnění nebo jiné podobné aktivity." Dořekl doktor a já úlevně vydechla.

Samozřejmě jsem věděla, že se nic takového nestalo, ale musela jsem působit důvěryhodně. Spolu se mnou si oddychla i mamka s Sárou, které byli po celou dobu napjaté více než bych řekla, že je možné.

,,Necháme si vás tady ještě pár hodin na testy a podle výsledků vás pustíme domů." Usmál se ještě jednou doktor a odešel z místnosti.

,,Vážně si nic nepamatuješ? Vůbec nic?" Zeptala se mě ještě jednou mamka, ale já zavrtěla záporně hlavou a smutně se na ní usmála. ,,To nevadí." Řekla a obejmula mě.

,,Už jsi v bezpečí." Uslyšela jsem říct dědu a tak jsem se na něj podívala. Na tváři mu hrál uvolněný úsměv, ale jeho oči prozrazovali nejistotu. Bylo mi jasné, že mě doma čeká výslech a děda že nepovolí dokud ze mě nedostane celou pravdu.

- Dneska je tu trošku kratší kapitola, ale doufám že se vám líbí. Pokusím se teď vydávat víc, přece jenom nám zbývá už jen pár kapitol, ke konci.

- Tak zase příště, Papa.

- AdlkaCsaovsk