Vnučka

[11]✅

                                                                               - Andrea Black - 

Ve vzduch byl cítit podivný pach kovu. Znala jsem ten pach, ale nebyla jsem schopna ho zařadit. Všude byla tma taková, že jsem neviděla ani vlastí ruce.

Zatočila jsem se dokola, ale nikde nic. Jenom nicota, kterou jsem v tuhle chvíli cítila i já. Když v tom se v místnosti pomalu začali rozsvěcet světla a já konečně rozpoznala, kde jsem.

Byla jsem znovu na tom místě, které by se mělo navždy spálit. Viděla jsem svoje osmileté já, jak drží mrtvou Tess v kaluži krve. Jak brečí a prosí aby se probudila. Jak jí slibovala, že všechno bude v pořádku, ale nebylo.

Byla mrtvá už pár dní.

,,An, zlato. Panebože." Zvolal někdo od schodů vedoucí do sklepa a moje malé já i já jsme se tam podívali.

,,Tati" řekli jsme najednou. Cítila jsem slzy jak mi tečou po tvářích, ale nevnímala jsem to. Tenhle sen se mi zdál naposled v desíti letech.

Vnímala jsem jen to jak se k mému mladšímu já rozeběhl a snažil se mě odtrhnout od Tess. Museli mu pomoct jeho kolegové. Nechtěla jsem jí tam nechat, ale musela jsem. Táta mě vzal do náruče a spolu s několika kolegy mě od tamtud odnesli. Dva tam zůstali s Tess. Volala jsem na ní, ale ona se neprobouzela. Už nikdy.

,,Vezměte jí" Zakřičel můj táta na jednoho z kolegů a předal mu mě. Až tehdy jsem zaslechla střelbu.

,,Tati, nechoď tam. Tati! Prosím!" Prosila jsem ho, ale bylo pozdě. Policista moje malé já odnesl ven a tam mě i ostatní vzali do sanitky .

,,Chci za tátou, kde je můj táta?" Moje malé já se ptalo každé ho policisty, kterého potkalo, ale nikdo jí nedokázal odpovědět.

Když střelba utichla začali z budovy vycházet policisti, ale táta nikde nebyl. Nevyšel.

Rozeběhla jsem se do budovy. Nějací policisti na mě volali ať se vrátím, ale já je neposlechla. Jak lehkovážná a nezodpovědná jsem tehdy byla.

Když jsem vběhla do budovy všude byli těla a krev, ale já se soustředila jen na jedno. Moje srdce se zastavilo, když jsem zahlédla tělo mého otce ležící v kaluži krve. Rozeběhla jsem se k němu, ale v půli cesty mě zastavily ruce obmotané okolo mého pasu.

,,Tady nemůžeš být An!" Byl to tátův nejlepší kamarád z práce. ,,Musíš pryč." Okolo byli i jiní policajti a ti to sledovali s lítostnými pohledy.

,,Tati, tati, prosím ne!" Křičela jsem, ale to už mě tátův kolega táhnul ven.

,,TATI!" vykřikla jsem a prudce se posadila na posteli. Srdce jsem měla bolestivě stažené a můj dech byl nepravidelný.

,,To je v pořádku, An. Jsme tady" Pohladil mě někdo po ruce a já sebou cukla. Byla to Naty a Adam. ,,Byla to jen noční můra." Obejmula mě a já se usmála.

,,Kdyby tak" Povzdychla jsem si. ,,To byla vzpomínka." Objasnila jsem a odtáhla se od ní.

,,Co bude k snídani?" Usmála jsem se na ní a ona pobaveně zavrtěla hlavou.

,,Palačinky?" Navrhla a já zakývala hlavou. ,,Dobře." Vstala z postele a odešla z místnosti. Adam tam zůstal.

,,To mě budeš hlídat až tak?" Zasmála jsem se a on se naopak zamračil. ,,Co je?" Zeptala jsem se zmateně.