Vnučka

[4]✅

Vzbudila mě ohromná bolest hlavy.

Zasténala jsem a převalila se na druhou stranu postele.

Okolo mě panovalo příjemné ticho, které díky mé sestře u mě v pokoji bylo až nepřirozené, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. A snažila jsem se zahnat bolest hlavy.

Kvůli paprskům pronikajícím do pokoje, rovnou do mého obličeje jsem se znovu převalila a zachumlala se víc do peřin.

A to byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že je něco špatně.

Levandule. Všude v přikrývkách byla cítit.

A každý, kdo mě alespoň trochu zná ví že levanduli nesnáším.

A tak se mi to všechno vybavilo.

Rekord, párty, alkohol, depo a ti muži v černém.

Prudce jsem otevřela oči a vymrštila se do sedu, což jsem zcela určitě neměla dělat.

Moje hlava se totiž ozvala v plném množství a já měla pocit jako by měla prasknout. Chytla jsem se za ní a bolestí zasténala.

Nevím, jak dlouho to mohlo trvat, ale mně to přišlo jako hodiny, když bolest začala konečně ustupovat.

Rozhlédla jsem se okolo sebe a zarazila se.

Byla jsem v luxusně zařízeném pokoji, šedé barvy. Byla tu sedačka, televize, dvoje dveře, které jedny z jich byly otevřené a vedli do koupelny. Ty druhé museli vést pryč.

Už už jsem chtěla vstát a něco vymyslet, když se dveře začali otvírat.

Rychle jsem si lehla a snažila se uklidnit svůj dech, aby nepoznali, že jsem vzhůru.

Ozvaly se hlasy.

,,Ještě se nevzbudila?" Zeptal se mužský hlas a v hlase mu panovali obavy smíšené s nechápavostí. ,,A co ty noční můry?" Ztuhla jsem. Měla jsem zase noční můry? Jestli ano, nepamatovala jsem se.

,,Noční můry už neměla pár hodin, ale furt se nevzbudila. Ta holka je fakt dobrá, jde vidět, že je to Blacková. I když furt nechápu, jak mohla zmlátit půlku chlapů, co jsi na ní poslal" Uchechtl se hlas.

,,Jo... No, tak mi prosím tě dej, až se vzbudí. Mám poradu, takže budu ve své pracovně, kdyby něco" Řekl muž a pak už jsem jen slyšela vzdalující se kroky.

,,Už můžeš" Řekl mužský hlas, nejspíš doktor s klidem a já ztuhla.

Jak sakra?

Pomalu jsem se zvedla a pohlédla na něj.

Byl to postarší muž, mohlo mu být okolo padesáti. Měl šedý vlasy a krátké vousy, stejné barvy. Na tváři mu panoval pobavený úsměv, se kterým se na mě díval.

,,Kdo jste? A jak jste poznal, že nespím?" Zeptala jsem se po chvíli, když se muž k ničemu neměl.

,,Omlouvám se. Jmenuji se Teodor a jsem lékař. A jak jsem to poznal? Moc rychle jste dýchala a byla jste celá ztuhlá" Zasmál se a začal se přehrabovat v kufříku, ležícím na sedačce. Vytáhnul nějaký prášky a já bez bližšího zkoumaní poznala Paralen.

Podal mi celou krabičku a řekl, ať si jeden vezmu. Chvíli jsem odolávala, ale bolest hlavy byla silnější.

,,Zůstaň tady. Půjdu pro Franka." Řekl najednou a já ztuhla. Kdo je Frank? To je ten druhý muž?

,,Ne! Prosím." Vyhrkla jsem rychle bez přemýšlení a on se zarazil.

,,On ti neublíží. Tak nedělej blbosti." Řekl a odešel.

Tak to čekej.

Rychle jsem vstala z postele a koukla se na svoje oblečení.

Měla jsem na sobě noční košili a spodní prádlo.

To mě jako vysvlékli?!

Rozhlédla jsem se, ale po mém oblečení ani stopy. Zavrčela jsem.

Musím pryč, ale v tomhle nikam nemůžu!

Otevřela jsem tedy velkou skříň a oddechla si, když jsem tam našla samé oblečení mé velikosti.

Rychle jsem si oblékla kraťasy a tričko. Na to jsem si hodila nějakou mikinu a došla ke dveřím.

Zaposlouchala jsem se, jestli nikdo nejde a pomalu vzala za kliku. Věděla jsem, že není zamčeno, protože, když Teodor odcházel neslyšela jsem zamknout.

Prý nedělej blbosti. To určitě. To mě ještě nazná.

Otevřela jsem dveře a vykoukla na chodbu. Nikdo nikde nebyl.

Sakra, proč tu nikdo nehlídá. To jsou vážně tak pitomí?

Vyšla jsem a rozhlédla se. Nevěděla jsem na jakou stranu jít, ale to se vyřešilo, když se z levé chodby ozvali kroky a hlasy.

Rozeběhla jsem se tedy doprava a neohlížela jsem se. Vím, že je malá pravděpodobnost, že bych odtud utekla, ale za pokus nic nedám.

Utíkala jsem možná pět minut a už jsem se v tom ztrácela. Nevěděla jsem kolikrát jsem zahnula doprava nebo doleva.

,,Chyťte jí, zatraceně!" Ozve se najednou zamnou a já se ohlédnu.

Běží za mnou dva muži v obleku a na tváři mají dost naštvaný výraz.

,,Sakra" Zakleji a co nejrychleji se rozeběhnu zase pryč. Muži mi jsou, ale čím dál blíž.

Konečně narazím na schodiště, které vede k venkovním dveřím a rozeběhnu se tam. Otevřu je a vyběhnu ven.

Jak já miluji čerství vzduch!

Rozhlédnu se tedy okolo a zjistím situaci, která mimochodem není vůbec dobrá.

Okolo pozemku, na kterém stojí tenhle dům je jenom les. Samý zasraný stromy.

Povzdechnu si a znova se rozeběhnu.

- AdlkaCsaovsk