Vnučka

[7]✅

                                                          -Andrea Black-

Právě sedím uprostřed kanceláře a okolo mě, u zdí stojí šest mafiánů.

Podle toho, co jsme pochytila byli mafiáni jen tihle a ostatní tam venku byli jejich, něco jako bodyguardi, ale nebyli to oficiální členové mafie.

Jejich šéf, Frank, seděl naproti mě a snažil se něco najít v šuplíku u stolu.

Pistoli jsme měla na klíně a zatím jí nepustila z ruky.

Necítila jsme se tu dobře.

Nebyla jsem si jistá, co přesně hledá, ale když se zvednul a přešel ke mně se štosem papírů, vypadal celkově spokojený.

Nedůvěřivě jsem si to od něj vzala a otevřela to.

Fotky, informace a data různých událostí o mým dědovy a rodině.

Byli tam fotky z jeho mládí, z jeho svatby, mé babičky a mého otce, jako malé miminko.

Musela jsem se nad tím usmát.

Tak moc mi chyběl.

Fotky jsem odložila na stolek a otevřela složku s jménem mého dědy a babičky.

Data jejich narození, svatby, a taky pravé jméno babičky.

,,Tokkar?" Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme byli u dědy a táta mluvil o rodině se stejným jménem. Byli to mafiáni. Jedni z nejlepších a nejnebezpečnějších. V naší zemi jich moc nebylo, ale přesto by se tu našli. Zavřela jsem oči a snažila se to rozdýchat.

,,To je ta čubka kvůli které tvůj děd utekl." Řekl znechuceně jeden z mužů v místnosti a já se na něj vražedně podívala.

,,Ta ,,čubka,, jak jsi jí nazval byla moje babička. Tak zkus být trochu ohleduplný jinak ti tou pistolí prostřelím lebku." Mrkla jsem na něj a znova se obrátila k papírům.

Slyšela jsem jak zavrčel a následně vyrazil ke mně. Chytl mě pod krkem a než jsem se nadála, stála jsem na nohou, opřená o zeď.

Muž měl v obličeji rudou barvu a nebudu lhát.

Spolu s tím nasraným výrazem to vypadalo vážně srandovně.

,,Co si to dovoluješ, ty děvko hm? Víš vůbec kdo jsem? Kdo jsme my?" Kývl vzad a já se usmála. ,,Proč se sakra směješ?" Byl ještě víc nasraný.

Naklonila jsme hlavu na stranu a můj úsměv se roztáhl ještě víc. Věděla jsme moc dobře, že ho štve, že se nebráním, nebrečím a neprosím.

Ale takovou radost mu neudělám.

,,Tak mluv sakra!" Zakřičel až jsem viděla jak sebou ostatní v místnosti cukly.

,,Myslíš že když mě chytneš pod krkem a budeš mi vyhrožovat začnu prosit a brečet?" Uchechtla jsem se a hned toho litovala, protože mi jeho ruka bránila se pořádně nadechnout. Dál jsem se mu, ale tvrdě dívala do očí a nepolevovala.

,,Možná tě to překvapí a možná ne, ale nejsi první který tohle dělá. Kolikrát jsem měla hlaveň pistole u hlavy už jsem přestala počítat a pochybuji o tom, že mi dokážeš ublížit tak aby to předčilo to ostatní. Nejsem slabá, už ne. A nenechám ze sebou zacházet jako s hadrovou panenkou jen proto že si nějaký mafián usmyslel, že jsem na to ideální. Už ne." Oči mě pálili od zadržovaných slz, tělo jsem měla napjaté a moje plíce se bolestivě stahovali od nedostatku kyslíku.

,,Pusť ji" Ozval se Nik a muž se na něj překvapeně podíval.

,,Udusíš ji" Přešel k nám a odstrčil ho ode mě.

Konečně jsme se uvolnila a moje plíce se naplnili nově získaným a tak vzácným kyslíkem. Předklonila jsem se a snažila se zahnat ty zatracené slzy bolesti.

Chvíli jsem tak zůstala a pak se narovnala a zvedla bradu. Nedostanou mě jen tak.

Všichni se na mě koukali s zmateností v očích a já si teprve teď uvědomila co jsem řekla.

Do prdele.

,,Co si tím myslela?" zeptal se Frank a já se zamračila.

,,Do toho vám nic není." Odsekla jsem mu a otočila se ke dveřím, které vedli pryč.

,,Běž, ale nezkoušej utéct, pokud nechceš skončil ve sklepě." Vyhrožoval mi Frank a já se bez jediného pohledu vydala pryč.

...........................................................................................................................

,,Wow." Vzdychnu, když se rozhlédnu z posledního patra domu po okolí.

Okolo domu se pyšní kilometry dlouhý les. Zahrada tohoto pozemku je plná keřů, kytek, sem tam je nějaký pes a u baráku je veliký zakrývací bazén s pergolou. Kdyby to bylo za jiných okolností nejspíš bych tam hned skočila i se Sárou, která by mi vlezla do batohu.

Zajímalo by mě jak se má a ostatní taky.

Mamka, děda, ségra a moje parta.

Moje rodina.

Oči se mi zalili slzami, ale já je hned rozmrkala. Nemohla jsem si to dovolit.

Ne, teď.

Zamnou se ozvalo zavření dveří a já sebou cukla.

Někdo tu byl, ale neměla jsem k tomu se otočit.

,,Koukám, že si našla to nejlepší v tomhle baráku." ozval se zamnou známý hlas a já se alespoň trochu uvolnila.

Byl to Nik.

,,Na tomhle baráku není nic dobrého, když tu jsi proti své vůli." Řekla jsem a přes rameno se na něj podívala.

,,Ale je, jenom se musíš uvolnit." Byl blízko cítila jsem to a moje domněnka se potvrdila, když mi na boky dopadli jeho dlaně.

,,Musíš o mně mít hodně špatný mínění, když si myslíš že to vyjde." Odsekla jsem mu a odstrčila ode mě.

Tvářil se zmateně a naštvaně zároveň. Asi ho ještě žádná neodmítla.

,,Jsi jenom další děvka, tak nedělej nedostupnou." Zavrčel mi do obličeje a já už se neudržela.

Dala jsem mu facku, tak že se jeho hlava pootočila o devadesát stupňů a na jeho tváři se začal rýsovat červený obtisk mé ruky. 

,,Čubko, ta byla dobrá." Otočil se na mě a zahýbal čelistí. A pak?

Pak se ke mě začal přibližovat. Jako lev číhající na svou kořist.

A já? Couvala jsem. Přesně jako jeho kořist.

Usmál se když jsem zády narazila na skleněnou zeď a zastavil se až když mezi námi bylo maximálně pět centimetrů.

Zvednul ruku a já čekala ránu. Ale žádná nepřišla.

Místo toho položil svou dlaň na mou tvář a nechal jí tam. Zkoumal celý můj obličej, jako předtím můj hrudník.

A já dýchala. Zhluboka a nepravidelně.

Nevěděla jsem, co od něj čekat, ale určitě jsem nečekala, že prostě odejde.

Prostě se na chvíli zasekl a pak jen tak odkráčel.

A mě tam nechal.

Ustrašenou, zmatenou a odhodlanou odejít.

- Jo, další kapitola je na světě. Je trošku kratší než původně měla být, ale tak příště bude doufám lepší.

 Zatím papa zlatíčka. 

- AdlkaCsaovsk