Vnučka

[1]✅

Na hlavu mi dopadali poslední kapky rosy, dnešního dne. Všude okolo mě se rozprostírala mlha, v které by člověk sotva viděl na metr před sebe.

Říká se, že čas zahojí všechny rány.

Tak proč to furt tolik bolí?

Každé ráno tu stojím a koukám na hrob mé bývalé nejlepší kamarádky.

Každé ráno si říkám, jaké by to bylo, kdybych byla na jejím místě. Stála by tady, v dešti, se slzami na tváři i v očích?

Nenávidím to. Nenávidím se za to, že jsem byla slabá a jen tam seděla a brečela, zatímco ona se prala.

Bojovala o svoji svobodu. Ale co by tak osmiletá holčička byla oproti dospělému chlapovi?

Setřu si další neposlušnou slzu z tváře a zhluboka se nadechnu.

Zdá se to jako pár dní, co se to stalo. Kdy nás unesli z dětského hřiště a strčili do temného sklepa.

Každé ráno je to jako kdybych se vrátila pár let nazpátek a byla zase tou malou holčičkou, která pláče nad hrobem své nejlepší kamarádky.

,,Tess" povzdechnu si a promnu si bolavé spánky.

Od té doby, co se to stalo jsem se pořádně nevyspala. Ne bez nočních můr.

Pokaždé, když zavřu oči, uvidím jí. Jak leží na zemi, okolo ní se vytváří louže rudé tekutiny, vytékající z ní. Leží tam s prázdnými očima a dírou v hlavě.

Nechal tam její tělo se mnou.

Tiskla jsem se k ní.

Bečela a naříkala.

Ale nic nepomáhalo.

Do doby, než dveře do sklepa nerozrazili policajti a neodtrhli mě od ní.

V ten den jsem zjistila, že při záchranné akci umřeli další.

Jeden z nich byl můj otec.

Ta vina.

Ta zkurvená vina mě užírá do dnes.

Dva nejdůležitější lidi v mém životě umřeli kvůli mně.

Moje mamka byla v tu dobu těhotná. Zničilo jí to.

Tak moc ho milovala, truchlila pro něj.

Tak moc.

A já se jí každý den omlouvala. Pokaždé, když jsem jí uviděla brečet, jsem se rozbrečela taky.

Protože jsem věděla, že je to moje chyba.

I když mi to všichni vždycky vymlouvali.

Nedokázali to.

Od té doby jsem sem začala chodit.

Každé ráno chodím na jejich hroby a omlouvám se. Každý pondělí jim chodím zapalovat svíčky a dávám jim tam nové květiny.

Chodila jsem se k nim vypovídat. Mluvila jsem s nimi o všem a furt mluvím.

Povzdychla jsem si a na oba hroby dala květiny a zapálila svíčky.

Tak moc mi chybí.
....................................................................

Moje mysl zřejmě závodila se zběsilým bušením mého splašeného srdce. Žilami mi koloval adrenalin, zatímco mojí hlavou lítalo nekonečné množství myšlenek najednou a mně se ani jednu nepovedlo uchopit.

Přidej. Rychleji.

Tohle bylo jediné, co jsem pochytila a tak jsem přidala.

Možná by to někomu připadalo šílené, riskovat svůj život, jen kvůli.....

Kvůli čemu vlastně?

Každý pátek sem chodím a snažím se překonat svůj předchozí rekord. Tak bláznivé to je.

Moje tělo bylo téměř v křeči, protože už jsem se blížila k cíli, u kterého stál děda spolu s mojí nejlepší kamarádkou Sárou a hlídal čas.

Ještě víc jsem přidala na rychlosti a téměř prolítla cílovou čáru.

V zrcátku jsem zahlídla poskakovat Sáru s rukama nad hlavou a něco křičela.

Ušklíbla jsem se.

Začala jsem zpomalovat a dojela k nim.

Sesedla jsem z motorky, sundala si černou helmu a málem jsem spadla, když na mě Sára skočila a silně mě objala.

,,Rekord!" zakřičela nadšeně a vzala dědovi stopky z ruky. ,,Já ti říkala, že si úplně šílená! Máš o deset sekund lepší čas než minule, kočko." Začala znova skákat a já se musela zasmát.

Namáhavě jsem se nadechla do plic a roztáhla tak křečovitý hrudník. Rukama jsem se opřela o kolena a snažila se to pochopit.

Rekord. Sakra vždyť to je lepší čas, než má Petr!

,,Pěkná jízda, An. Ale příště by si mohla jet tak aby si se nezabila" Uslyšela jsem říct dědu s mírnou dávkou pobavení a pobouření v hlase.

Narovnala jsem se a došla ho obejmout. On mi nahradil otce a já jsem mu za to neskutečně vděčná.

,,Dobře, ale teď by si měl jet vyzvednout Sofii" Řekla jsem mu když jsem se podívala na hodiny za ním. Bylo čtyři a družina v tuhle chvíli končí.

,,Sakra" Zaklel děda a začal si sbírat věci. ,,Tak si to dneska užijte a jo, my se ještě uvidíme! tak zatím" A už byl pryč.

Se Sárou jsme se zasmáli.

,, Musíme ten rekord oslavit!" vykřikla najednou Sára a začala někomu volat.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a šla se převlíknout do normálního oblečení.

,,Dnešek bude legendární!" uslyšela jsem za sebou ještě Sáru než jsem do zavřela dveře.

No to si myslím že bude.

- Tak a první kapitola je oficiálně na světě. Doufám, že se vám líbí a předem se omlouvám za překlepy a gramatické chyby.

- AdlkaCsaovsk