𝔸𝕝𝕔𝕙𝕪𝕞𝕚𝕖 ｢Dramione 40+｣

(１５) Tajemství

Sklepení skrývá tajemství anebo jsou tam všechna naskládána vedle sebe a v přítmí odhalují své nejtemnější neznámosti? Uvnitř sklepení se připadal Harry jako zlatonka mezi potlouky, ale velmi brzy zjistil, že ve zmijozelském hábitu nepoutá přílišnou pozornost, když se začal studentů nenápadně vyptávat.

Nevěřil, že se mu ostatní studenti tak rychle otevřeli, zmijozelští opravdu drželi při sobě. Pověděli mu, že si povšimli zvláštností kolem jezera, modrých světel a vlnící se hladiny. Tajemné věci tyto studenty přitahovaly a zvláštnostem v okolí se snažili přijít na kloub, ale nikdo se nezdál, že by měl dostatek odvahy, aby se tam vydal. Konverzace se stočila i k novému údržbáři, který na škole pracoval, byl ke studentům vstřícný a rád s nimi na chodbách prohodil slovo.

Harry ihned poslal Hermioně zprávu o tom, co zjistil, tušil, že by mohla být stále ve společnosti Draca, takže ho jistě informuje a on nemusí posílat zprávu i jemu. Ona mu na oplátku také poslala zprávu o nalezeném kouzlu k ovládání zla. Dali si sraz v mezipatře v úzké učebně, která by podle rozvrhu měla být prázdná.

Draco s Hermionou se ještě předtím rozdělil, navrhl to on sám, poznal, že tam v knihovně narušil její osobní prostor a cítil, že si od něj začínala vytvářet odstup, plně to chápal, ale zároveň mu to vadilo. Snažil se vyrovnat sám se sebou, proto se raději vydal na procházku k jezeru, nadýchat se čerstvého vzduchu, jelikož strávil příliš mnoho času ve stísněných uličkách se zatuchlými knihami.

Cestička k jezeru byla vyšlapaná ve sněhu a zrovna začínalo sněžit znovu, chladné vločky mu padaly na obličej, mrazivý vzduch nasával do nosu. Stoupl si k okraji jezera, nedaleko od něj stála opuštěná loďka s pádly, nejspíš ji někdo zapomněl zazimovat. Draco tu zůstal stát jako přimražený, po nějaké době jako přimražený skutečně byl, když se zahloubal do spletitých myšlenek. To, že dal Hermioně obraceč času udělal správnou věc, měl pocit, že snad tu nejlepší v jeho životě. Právě za Hermionino trápení cítil největší vinu, k ní se choval odmalička snad nejhůř ze všech, ostatní byli prostě kluci a hašteřili se, ale ona si nic z toho nezasloužila. Musel jí Rona vrátit, ať už chtěl nebo nechtěl, ale to bylo právě to nejhorší, překonat sám sebe a především potlačit myšlenky na tu noc. Velká postel, byla už tak dlouho prázdná, stříbrný svit z měsíce i od okolních rámů, rozcuchané vlasy, nad kterými se mohl sklánět. Kéž by se tu objevil mozkomor a tuhle vzpomínku mu navždy vytáhl z paměti, aby mohl čarodějku nechat jít zpět do náručí manžela. Přelívala se v něm zlost i beznaděj. Sklonil se k jezeru, hůlkou roztál led a pleskl dlaněmi do nízké hladiny u břehu, zamokřil si ruce a stáhl si vlasy na hlavě dozadu, mrazivá voda mu polila hlavu a stekla po jeho zátylku až k šále, kde studila jako přimražené zlo. Celý se zatřásl zimou, ale jeho hlavu to skutečně zchladilo a navíc ty do očí padající Scorpiusovi vlasy ho štvaly.

Nevěděl jak dlouho tam tak ještě stál, voda ve vlasech mu zamrzla, ruce držel v pěstech v kapsách.

„Musíš tu mrznout," poznamenal hlas za ním, otočil se, byla tu Hermiona v podobě její Rose.

„Potřeboval jsem se zchladit," přiznal. Ona přikývla, stoupla si vedle něj a dala rovněž ruce do kapes od kabátu, „všechno bude v pořádku," řekla mu, nejspíš viděla jak mu je a co prožívá.

„Snad ano," sklonil hlavu k nohám, boty měl zasněžené od sněhu, „neměl jsem na tebe tlačit, v ničem, uvědomuji si to všechno," pohlédl na ni, i přes tvář její dcery stále viděl ji, „já sám totiž s něčím bojuji."

„Já taky," vyhrkla, hlas se jí zatřásl, ale možná to bylo jen zimou, „taky promiň, jak jsem reagovala."

Natočil se k ní, tělo mu ještě dovolilo se pohnout, ještě nebyl přimražený, „jde mi jen o to, že za poslední měsíce jsme si něco prožili," sledoval reakci v jejích očích a jí v nich přelétla jiskra, „ale aby bylo jasno, nechci se vetřít do tvé rodiny, tohle nikdy nebylo mým záměrem. Chci ti pomoci, jenže si pro mě začala tolik znamenat," polkl, „bude lepší, když se přestaneme vídat," dokázal to říct, u břehu tohoto jezera sebral odvahu, kdy jeho hlava byla dokonale chladná a rozhodl se správně.

„Scorpiusi," vydechla, „c-co tě to napadá, proč bychom se měli přestat vídat?" vytřeštila oči.

„Sco-„ zarazil se Draco, to už Hermiona hraje svoji roli tak dobře? Ztuhla mu tvář, popadl její paže, aby je vyndala z kapes a vzal její ruce do svých, nehty měla celé nalakované a nebyla ani známka po černém laku na malíčku levé ruky. Přímo před ním stála Rose, opravdová Rose!

Stiskl její ruce, musel se nějak vymluvit, zahrát to, „jsem jen nervózní," polkl. Rose ho také stiskla za ruce, popravdě ho skoro nepoznávala, jak měl stažené uhlazené vlasy dozadu, narovnaná záda a pevnější výraz ve tváři, byl před ní naprosto vážný a mluvil s ní jako vyspělý muž, možná Scorpius konečně dospěl.

„Je to kvůli dnešnímu famfrpálu, protože hrajete proti Nebelvíru?" zeptala se opatrně Rose. Dnes se měl hrát famfrpál? Je pravda, že některé zápasy byly naplánovány hned v lednu, jak si pamatoval.

„Ano, prokoukla jsi mě," pousmál se, chytal se každého slova, které mu prozrazovala. Rozhlédl se kolem sebe, zda je nikdo nevidím, „musím už jít, budu mít hodinu a pak se potřebuju připravit na zápas," rozloučil se rychle a pustil její ruce.

„Počkej! Budu tam a budu fandit, tak nebuď nervózní," věnovala mu milý úsměv, takový jaký měla i Hermiona. Pokud nebelvírka bude fandit zmijozelovi, tak neměl pochyby, že zápas dopadne dobře.

„Díky moc," usmál se na ni ne tak vřele, protože si v hlavě přehrával, co všechno jí řekl a jak velký problém způsobil, „uvidíme se tam," už se otočil a spěchal zpátky k hradu.

{[Stolen-Relic] Přeji pěkný povánoční čas a přicházím s další kapitolkou z bradavického hradu :3}